hranice kláštera, a šedý čtverhran ruskočínské čtvrti. Bylo to „Mureň-Kure“, čítající asi 10.000 mnichů a 5000 civilního obyvatelstva.
Do Kure už nám zbývalo jen asi pět kilometrů cesty, když pojednou ze záhybu horského se vynořili dva jezdci, kteří spatřivše nás obrátili hned koně. Zavolali jsme na ně, aby k nám přijeli, ale odpovědí nám byly dva výstřely z pušky. Nikdy jsme se nedověděli, kdo byli ti dva jezdci. Mohla to být bolševická hlídka nebo též prostě obyčejní banditi, kteří se tak snažili zabrániti stíhání.
Za několik hodin jsme byli již v Mureň-Kure. Ubytovali jsme se v domě kolonisty Teternikova, který nám prokázal se svou ženou v několika dnech našeho pobytu tolik lásky, že jsme zachovali k nim navždy pocity přátelství a vděčnosti. Teternikov najal pro nás velbloudy a průvodce; stálo ho to nemálo námahy, neboť pro časté vánice a za silných mrazivých větrů se Mongolové zdráhali vydati se na dalekou cestu.
Za našeho pobytu v Mureň-Kure tam přijelo několik rodin, prchajících z Khathylu, k němuž se znovu blížily bolševické oddíly; přišlo tam též několik z oněch důstojníků, kteří způsobili roztržku v družině Kazagrandiho. Nazítří po příjezdě uprchlíků přišli mongolští úředníci a prohlásili, že podle nařízení čínských úřadů žádají, aby všichni uprchlíci opustili území kláštera. Nepomohlo nic vyjednávání a uprchlíci byli nuceni opustiti klášter a rozbiti stany v okolí Kure. Důstojníci pak se rozhodli jeti do kláštera Van, což též učinili. Avšak cestou je schytali čínští vojáci a povraždili je. Teternikov způsobil svým vlivem a svými styky s Mongoly, že jsme nemuseli odjeti. Bylo nám dovoleno ztráviti v klášteře tak dlouho, dokud bychom si neopatřili veškeré potřeby k cestě do Uliasutaje. Nemohu zde nevzpomenout, že paní Teterniková, která nám prokázala tolik dobroty a srdečného přátelství, byla dcerou polského
