na zápas nebo na sebevraždu. Byli jsme v neveliké chatě, právě nad břehem Jagy, ještě s několika dělníky, kteří sice nenáviděli bolševiků, ale nemajíce koní, nemohli utéci.
Seděli jsme ve světnici osvětlené čadící lojovou svíčkou a přemýšleli jsme o vrtkavosti lidského osudu. Pojednou vpadl do světnice jeden z dělníků a zvolal udýchaným hlasem:
„Běda, běda! Rudí přišli…“ V téže chvíli se mihl po lesní stezce za domem rychle nějaký jezdec. Vzkřikl jsem na něho, ale on jel mlčky dále. Kůň mi nebyl znám…
„Lžeš!“ ozval se některý z dělníků. „Byl to jistě nějaký Mongol a ty jsi viděl ve strachu hned rudé!..“
„Ne, to nebyl Mongol,“ bránil se ustrašený muž. „Kůň byl okovaný. Slyšel jsem zřetelně cvakání železa o kamení. Běda, běda!“
„Taaak!“ poznamenal táhle můj agronom. „Nyní došlo patrně i na nás. To je hloupé!“
Nemohl jsem odporovat, neboť měl úplně pravdu. Situace byla hloupá a… zlá.
Na štěstí jsem však uslyšel před oknem koňský dusot a hlas Mongola, který na mne volal rusky. Byli to koně poslaní pro nás Gejem. Neztrácejíce ani chvíle, osedlali jsme je a vydali jsme se na cestu. V Gejově domu byl poplach, poněvadž byly na okolních horách zpozorovány veliké ohně. Nebylo pochyby, že bolševici jsouce si jisti vítězstvím nechtěli vkročiti v noci do osady a zastavili se v lese k odpočinku, aby vešli ráno vítězoslavně do Khathylu.
Loučili jsme se s rodinou Gejovou, když vtom vešel kozák vyslaný na výzvědy a oznamoval, že jakýsi neznámý oddíl zapálil na horách veliké ohně a dva vyzvědači že již přibyli do Khathylu. Byli jsme přítomni, když příchozí podávali své zprávy. Oznámili, že oddíl bílých stoupenců, sedláků z vnitřní Sibiře, se prodral pod vedením několika důstojníků do Mongolska a dověděv se o oddílu Kazagrandiho šel, aby se s ním spojil.
