dověděl jsem se důležité věci. Ukázalo se, že byl Kanin bolševickým agentem a vyzvědačem.
„Nyní Kanin ovšem není škodlivý, když je spojení s Irkutskem přerušeno. Ale zato k němu přišel bolševický komisař…“
„Gorochov?“ otázal jsem se.
„To je nepravé jméno,“ zvolal starý muž. „Jsem z téhož města jako on a vím, že jest to Puzikov, komisař „čeky“. Dívka pak, která s ním jezdí, je jeho milenka, též agentka „čeky“. V tomto podzimu postřílel tento párek revolvery sedmdesát bílých důstojníků v poutech. Po pijácké orgii stříleli se smíchem do nešťastníků jako do terče. Ten přítelíček se ukázal též u mne, ale poznal jsem ho hned a ovšem vyhodil jsem ho.“
„A vy se osobně nebojíte těch lidí?“ otázal jsem se ho, vzpomínaje zvláštních slov z rozmluvy Kaninovy a Gorochovových.
„Ne,“ usmál se Bobrov. „Měl jsem už nebezpečnější nepřátele v životě, dovedu se ubrániti. Ostatně mám dobrého ochránce v synovi, který, třeba je mu teprve dvacet let, je proslulý po celém Mongolsku jako střelec, jezdec a silák. Co nám mohou ti lupiči udělat? Jen ať zkusí! Škoda, že není můj chlapík doma, právě jel k stádům koní a vrátí se až zítra večer…“
Po několika hodinách jsme se rozloučili velmi přátelsky a musel jsem slíbit Bobrovovým, že se na zpáteční cestě zastavím v jejich „chošuně“ (statku).
„Co vám napovídal o nás starý Bobrov?“ otázali se mne na přivítanou ironicky Kanin a Gorochov.
„O vás nebylo řeči, neboť když se dověděl, že jsem se u vás zastavil, nechtěl s počátku se mnou mluvit. Co pak se mezi vámi událo?“ otázal jsem se neprozrazuje svých úmyslů.
„Staré účty,“ zabručel Gorochov.
„Zlý stařec,“ připojil se k němu Kanin.
</nowiki/>
