jenom hlavy svého velblouda jsem neviděl. Zmizel beze stopy. Ukázalo se, že sjel se stezky do rokliny, avšak nepřipevněné torby a houně, dopadnuvše na zemi, zůstaly i se mnou na sněhu. Byl to patrně žertík démona Zagastaje. Avšak bylo mu toho příliš málo, a rozlítil se doopravdy. Vzteklými nárazy větru nás takřka shazoval s velbloudů a málem že nepovaloval naše hrbaté soumary, při čemž nám metal sníh do očí a zarážel dech. Přecházeli jsme často po úzkých stezkách za vánice právě na pokraji propasti. Před večerem jsme dospěli do malého údolí, kde vítr hvízdal a volal tisícerými zoufalými, ponurými hlasy. Nastala noc. Mongolové prohlíželi dlouho údolí, dívali se na hory a potom kývajíce smutně hlavami oznamovali:
„Ztratili jsme cestu. Musíme zde zůstat na noc. Chyba, že jsme nedošli do nějakého lesa, budeme bez ohně a mráz přituhuje…“
S velikou námahou jsme postavili zkřehlýma rukama stan a upevnili jsme jej proti větru svými těžkými vaky, sedly a sněhem. Mongolové vyhrabali v sněhu příkopy a voláním „cok! cok!“ přinutili velbloudy, aby se do nich položili.
Když jsme vešli do tmavého a studeného stanu, můj soudruh, pořádně promrzlý, hlasitě zabědoval, a nechtěje se smířiti s myšlenkou, že by měl přenocovati v ledovém stanu, co zatím uprostřed stála jakoby na posměch studená kamínka, pojal jakýsi úmysl.
„Jdu hledat palivo,“ řekl rozhodně a vzav sekeru zmizel ve tmě.
Teprve za hodinu po tom se vrátil a přinesl obrovský kus telegrafního sloupu.
„Džengisové!“ zvolal na Mongoly, tra si zmrzlé ruce, „vezměte rychle sekery a běžte vlevo na vrch. Tam leží množství zporážených telegrafních sloupů. Potkal jsem na cestě starého Zagastaje, seznámil jsem se s ním a dověděl jsem se od něho, kde jsou sloupy.“
