očekávali od mandarínů, až jim hodí k nohám vak s hlavami potomka Džengisova a ženy hrozného vládce Asie. Nešťastná matka už viděla hlavu svého syna vystavenou na ponurém Chien-Menu na posměch pekinské luzy. Ustrašená a zoufalá žena zdvihla nemluvně k nebi a zvolala:
„Ó země! Ó bohové Mongolskq! Hle, před vámi je pravnuk toho, který obestřel slávou jméno Mongolů od kraje světa ke kraji. Nedovolte, aby zahynula ratolest Džengischana Temudžina!“
Náhle spatřila vdova na kameni malou bílou myš, která skočila, když se přiblížil velbloud ke kameni, ženě na kolena a řekla jí lidským hlasem:
„Jsem poslána, abych ti pomohla. Jeď klidně a nelekej se! Tvoji pronásledovatelé se blíží k branám smrti.“
Avšak Ta-Siň-Le nedůvěřovala slovům bílé myši.
„Jak by jen mohla bílá myš zadržeti tři sta ozbrojených mužů?“
Myš seskočila na zemi a řekla:
„Jsem démonem štítů tarbagatajských, jsem Zagastaj. — Jsem mocný a milý Bohu. Poněvadž si pochybovala, vidouc zázrak — mluvící myš, stane se Zagastaj od té chvíle nebezpečným pro dobré lidi právě tak jako pro zlé.“
Vdova chanova byla zachráněna, ale Zagastaj zůstává neúprosným. V průsmyku vinoucím se četnými oklikami je třeba se míti stále na pozoru. Démon hor číhá stále na život cestujících.“
Mongol měl pravdu. Zagastaj jako by na nás číhal. Sotva jsme vjeli do jeho říše, obořil se na nás mrazivý vítr, hučel a skučel mezi skalami a změnil se konečně v zběsilou vánici. Vše kolem zaniklo a sotva bylo lze rozeznati; zasněženýma očima míhající se postavu velblouda, kráčejícího vpředu…
Pojednou jsem ucítil lehký otřes. Nevěděl jsem, co se stalo; ohlížel jsem se. Ale vše bylo jako dříve. Seděl jsem si pohodlně mezi dvěma torbami s masem a se suchary,
