stříbrnými a zlatými ozdobami na hlavách rozmlouvaly vážně a klidně. Dlouhé karavany velbloudů, vedené čínskými kupci, kteří se poníženě klaněli vznešeným mongolským saitům obklopeným družinami „ciriků“, kráčely po silnici. Vidina po chvíli zmizela, avšak Tušegun se jal znovu mluviti.
„Nebojte se smrti! Je jen vysvobozením od strastí dočasného života pozemského a přechodem do království blažených. Obraťte oči k východu. Vidíte své bratry a přátele pobité v těžkých bojích?“
„Vidíme, vidíme,“ volali radostně mongolští bojovníci.
Skutečně spatřili shromáždění jakési síně prostorné a zalité vábným světlem vycházejícího slunce. Byly to buď obrovské knížecí jurty nebo síně svatyně. Červené a žluté záclony hedvábné přikrývaly v nádherné stupnici barev stěny a zakrývaly výklenky; všude zářily pozlacené sloupy a dveře. Na velikém šarlatovém oltáři hořely zářivými plameny veliké červené svíce v zlatých svícnech, stály drahé stříbrné a zlaté nádoby s obětním mlékem, s ořechy a s prosem. Na měkkých kobercích a barevných přikrývkách seděli nádherně odění Mongolové, v kterých přítomní poznali druhy padlé pod hradbami Kobda. Před nimi stály nízké lakované stoly s velikými podnosy a mísami plnými kouřícího se masa, pečiva, suchého sýra, datlí, rozinek a ořechů. Mongolové kouřili ze zlatých dýmek a vedli veselé rozmluvy....“
Obraz zmizel a před očima užaslých diváků zůstal jen záhadný a hrozný Kalmuk se zdviženou rukou.
„Jděte do boje,“ zvolal, „a nevracejte se bez vítězství! Budu všude s vámi…“
Počal útok. Mongolové bojovali jako tigři, hynuli masami, ale vedrali se na hradby a do tvrze. Tenkráte se opakovaly výjevy vojenských orgií, jaké prováděly tatarské ordy v nepamětných dobách, když bořily evropská města.
Baldon-Hun dal nad sebou nésti tři červené chocholy.
