Nikdy se nebudu ucházeti o svatý úřad nejvyššího kněze a pána Tibetu nebo o trůn potomků Džengis-Chanových, jímž vládne urginský Bogdo-Gegeni-Chan, vysoký hodnostář žluté víry. Nejsem mnich, jsem bojovník a mstitel....“
V okamžiku se vyšvihl Tušegun do sedla a udeřiv koně a rozloučiv se zběžně obvyklým mongolským pozdravem „Sajn! Sajn, bajna!“ zmizel ve stepi.
Na zpáteční cestě nám vypravoval starý Ceren sta legend, jejichž středem bylo jméno Tušeguna-Lamy. Jedno takové vypravování mi utkvělo zvláště v paměti, tím spíše, že mi je potvrdil mongolský kníže Džap-Hun a ruský kolonista Jerin, kteří byli svědky události.
Bylo to v letech 1911 až 1912, kdy Mongolové, byvše vehnáni do zoufalství, bojovali se zbraní v rukou proti Číňanům za svobodu a za lidská práva. V západním Mongolsku bylo hlavní čínskou pevností Kobdo. Mongolská vláda pověřila knížete Boldon-Huna úkolem dobytí oné pevnosti. V čele špatně ozbrojených a úplně nevycvičených jezdců podnikl kníže několikráte útok proti Kobdu, ale desítitisícová posádka vyzbrojená kulomety odrážela útoky. Marně hynuli Mongolové pod stěnami tvrze, marně šel odvážný a ukrutný Baldon osobně do boje; jeho oddíl, zdecimovaný kulomety, se rozplýval bez účinku. Pojednou se objevil neočekávaně Tušegun-Lama a svolav Mongoly, oslovil takto „ciriky“ (vojáky):
„Mongolové, nesmíte se bát před smrtí a ustupovat! Bojujete a umíráte za Mongolsko, kterému je souzeno Bohem státi se opět velikou zemí síly a moudrosti. Hleďte do budoucna.“
Obepsal rukama dva široké kruhy a všichni spatřili nepřehlednou plochu Mongolská s četnými, bohatými tábory a s množstvím stád dobytka hovězího, ovcí i koní. Po stepích uháněli krásně odění jezdci na bystrých, bohatě ustrojených ořích. Ženy v hedvábných šatech s těžkými
