Mongol, který neposlechl rozkazu Tušegunova, zahynul, ať byl pastýř nebo kníže. Nikdo neznal dne ani hodiny, kdy ho zastihne v jurtě nebo na koni hrozný, nepřemožitelný kouzelník, „bratr“ Dalaj-Lamův. Bodnutí nožem, kulka nebo stisknutí hrdla silnými prsty jako kleštěmi bylo výrokem spravedlnosti, jaký vynášel „divotvorce“.
Za plstěnými stěnami jurty skučela a vyla vichřice a hlasitě šlehal do nich sníh. Ve vytí větru bylo lze slyšeti přerůzné hlasy, volání, výkřiky muk a bolesti, zlověstný a táhlý smích. Pomyslil jsem si, že za takových podmínek je snadno uvésti pastevce v údiv „zázraky“ a podrobiti si ho, neboť sama příroda působí mystickou náladu.
Sotva probleskla ta myšlenka mou hlavou, když Tušegun obrátil náhle ke mně obličej s přimhouřenýma pronikavýma očima.
„Jest ještě, mnoho nezbádaných věcí na světě,“ zašeptal pronikavým hlasem. „Velmi mnoho. Kdo zná část tajemství, může dělat zázraky. Ale to je dáno jenom vyvoleným. Ukáži vám to a potom mi řeknete, událo-li se vám viděti někdy něco podobného…“
Povstal, vykasal si rukávy pláště, zahrnul si jeho konce za pas, vytasil z pochvy nůž a přistoupil k pastýřovi.
„Vstaň, Mičíku,“ rozkázal.
Sotva se pastýř zdvihl se svého lůžka, když mu Tušegun mocným vzmachem ruky rozepial kožich a vrazil mu nůž do prsou. Pastýř padl naznak. Tušegun se schýlil nad ním. Spatřil jsem otevřená krvácející prsa pastuchova s oddychujícími plícemi a bijícím srdcem; rukávy a konce pláště Kalmukova byly zbroceny krví. Zpozoroval jsem, že se nachýlil níže a jal se rozparovati břicho ležícího Mongola. Přivřel jsem oči… Po chvíli jsem upřel zrak na Tušeguna. Seděl zamyšlen na dřívějším místě u oltáře a vypouštěl zvolna kouř z dýmky. Na druhé straně ohniště spal klidně pastýř s rozepiatým kožichem na prsou.
