Příchozí rozepial pás a shodil kožich. Zůstal v širokém, žlutém plášti hedvábném, jaký nosí lamové-gelongi, přepásaném modrým pásem.
Oholená tvář, ostříhaná hlava, na ruce růženec a žlutý plášť nasvědčovaly, že máme před sebou nějakého vysokého lamu. Avšak za pasem měl host zastrčený veliký revolver.
Pohlédl jsem na pastýře a na Cerena. Na jejich tvářích se zračila hluboká úcta a strach.
Neznámý přistoupil k ohnisku a usedl u oltáře s obrazem Dalaj-Lamy.
„Mluvme rusky!“ řekl zcela správně a přijal ode mne kus masa, který jsem mu podal na noži.
Začala rozmluva. Neznámý se osvědčil člověkem velmi uvědomělým a sčetlým. Brzo přešel na otázky politické a počal si stěžovati na neschopnost ministrů „Živého Budhy“.
„Ti tam osvobozují Mongolsko, dobývají Urgy, vybíjejí čínská vojska a my zde na západě nevíme nic a sedíme nečinně, dávajíce se Číňany vražditi jako ovce. Bogdo-Chan by mohl přece k nám poslat své posly. Proč pak Číňané posílají své lidi do Urgy i do Pekinu a žádají o vojenské posily a Bogdo nic. Proč?“
„Dostanou Číňané pomoc? Jakou odpověď přivezli poslové?“ otázal jsem se.
Neznámý Mongol se tlumeně rozesmál a odpověděl:
„Pochytal jsem všechny posly, listy jsem jim odebral a je jsem poslal na onen svět.“
Opět se zasmál; při tom se mu zablýskaly divně, zlověstně zřítelnice.
Teprve nyní jsem zpozoroval, že jeho suchá tvář s vystupujícími lícními kostmi má rysy, jaké se nevyskytují u Mongolů Střední Asie. Spíše byl podoben Tataru nebo Kirgizovi ze Semirěčenska.
Mlčeli jsme kouříce ze svých dýmek.
