známá v celém Mongolsku, neboť slynul jako nevyrovnatelný jezdec. Ještě nedávno býval Ceren posílán s velmi důležitými tajnými listinami do Pekinu a projel koňmo za devět dní 2400 kilometrův, jež dělily Uliasutaj od hlavního města čínského. Cestu tu vykonal takto: Dal si obvázati prsa, břicho a nohy proužky silného plátna, aby se nevytřásl příliš na sedle. Na čepici měl připevněna tři orlí péra na znamení, že musí „letět jako pták“, v záňadří choval dokument „dzara“, na který dostal poštovní koně na první požádání. Maje s sebou náhradního koně a dva poštovní průvodce „ulačeny“, uháněl, co kůň stačil k první poštovní stanici „urtonu“. Jeden z „ulačenův“ pádil napřed, přichystal koně na výměnu a když Ceren dojel, sňali ho i se sedlem a přenesli ho na svěžího koně, načež vyjel Ceren s novými ulačeny dále. Na každém třetím „urtoně“ vypil šálek horkého slaného čaje a nesestupuje s koně jel dále. Po 18—20 hodinách této šílené jízdy se zastavil na nocleh v urtonské jurtě, kde snědl celou skopovou kýtu, vypil množství čaje a spal jako zabitý do rána. Tak uháněl malý, hubený Ceren devět dní bez oddechu. A s ním právě jsme se vydali na cestu za mrazivého zimního dopoledne a jeli jsme na západ ke Kobdu, odkud přicházely poplašné zprávy, že „rudí“ vkročili do Ulankomu a že jim Číňané již vydávají cizince.
Za několik hodin jsme přejeli přes zamrzlou řeku Zaphyn, která pohlcuje každoročně mnoho obětí, jež hynou v jejích písčitých hlubinách. Za řekou jsme vjeli do úzkého údolí mezi horami a nevelikými lesy modřínovými.
Urazivše asi tři sta kilometrů přiblížili jsme se k jezeru Baga-Nor, kde jsme spatřili pastýřskou jurtu. Rozhodli jsme se, že tam zůstaneme na nocleh, neboť byla už
