zřídel, divokých horských přechodů, obývaných zlými démony; země svatých jezer, plných obrovských ryb, země vlků, jelenů, skalních beranů, divokých koní, zdivočelých psů a dravých ptáků, kteří drásají a požírají těla mrtvých, vyhozená na step — to je Mongolsko.
Země, kde vymírá původní národ mongolský, hledě na bílé, rozsypávající se kosti svých předků, kde vymírá národ, který si kdysi podmanil Čínu, Siam, Indii, Rusko, a jehož strašlivý náraz se rozbil o ocelovou hruď polského rytířstva, které tenkráte bránilo celého křesťanského světa před záplavou asijskou, seslanou trestajícím Bohem — to je Mongolsko.
Divným řízením osudu jsem musel v této zemi žít a cestovat přes půl roku, když jsem se byl předtím marně pokusil proniknouti Tibetem k oceánu Indickému. Bylo souzeno mně i mému starému, osvědčenému soudruhovi v cestování i v nehodách, abychom se činně účastnili velmi důležitých a nebezpečných událostí, které se odehrávaly na území Vnějšího Mongolska neboli Halhi v r. 1921. Měl jsem tudíž příležitost poznati zblízka pokojný, dobrý a uctivý lid mongolský, jeho šlechetnou, ale ustrašenou duši, jeho strasti, trampoty i naděje; pochopil jsem celou ohromnou tíži strachu před neproniknutelným tajemstvím života.
A v Mongolsku je tolik tajemství!
Řeky, jež lámou náhle, za největších mrazů s hukotem a praskotem ledová pouta; jezera, jež vyvrhují na ploché břehy lidské kosti; nesrozumitelné, divoké hlasy v horách; bludné plaménky blikající na rašeliništích; planoucí jezera, horské vrcholy, na nichž umírá každý, kdo se tam odváží; celá hnízda hadí v hlubokých teplých údolích, nezamrzající potoky, skály připomínající zkamenělé jezdce, velbloudy, vozy. A nad tím vším holé, bezbarvé, beznadějné hory, podobné záhybům ďáblova pláště, rdícím se při západu slunce jakoby plamenem vzpoury nebo krví tiché oběti.
