po evropském způsobu. Vzpomínku na své podnikavé předky si zachovali věrně po mnohá pokolení i s vypravováním o jejich životě a činech a předávali ji spolu se starými benátskými zbraněmi, s přílbicemi a meči janovskými svým potomkům. Ač si nezapamatovali jmen svých předků a nemohli vyslovit cizích jmen, přece si zachovali příjmení „Bystrý“, „Válčící“, „Střelec“, „Záhubce strašného Lamparta sněžného“ (levharta sněžného — felis nivica). Mezi oněmi potomky obyvatelů krásné Italie jsem viděl dvě ženy s modrýma očima a s překrásně vykrojenými ústy. Ony tibetské „signoriny“ byly však stejně špinavé a divoké jako ostatní Tibeťanky, jichž původ zaniká v temnotách minulosti.
Jest ovšem pověst, že jakýsi opičák toužící po dojmech se dostal přes strašlivé Himalaje do Tibetu, kde pojal za manželku dceru „ducha hor“ a z toho manželského páru povstal národ tibetský.
Odtud se dostal kult opice do Číny, kde se objevuje v architektuře a malířství XII., XIV. a XV. století velmi často v přerůzných motivech.
Jakmile jsme se vydali na další cestu, hned jsme zpozorovali, že jsme sledováni. Jacísi jezdci se často ojediněle vynořovali z lesa a ze skal a pozorovali každý náš pohyb, ale každý pokus přiblížiti se k nim a promluviti s nimi byl marný. Mizeli jako stíny na svých malých rychlých konících. Přebrodili jsme se sněhem neschůdných horských přechodů Hamšanu, jdouce po stopách nějakých vozů a jezdců a již jsme se chystali k odpočinku, když vyjelo náhle na bílých koních asi čtyřicet jezdců a vypálilo do nás několik salv. Dva moji důstojníci spadli s nářkem s koní. Jeden byl zabit, druhý žil ještě několik minut. Nedovolil jsem svým lidem stříleti a vyvěsiv bílou vlajku, zavolal jsem Kalmuka a jel jsem k jezdcům, abych ujednal s nimi mírovou smlouvu.
