Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/17

na Evu tvoji, že se její skráně,
v té pološeré velechrámu kobě,
do tmava rděly —; když tam vypravoval
„o rozkošném a sytém živobytí,
o frejích, tancích, rufiánství peském
jež tyje z krve nebohého lidu —
a ukájí se jeho na porobě —
jak pohrdal tam zlatohlavů leskem,
— jež na čele se panských krásek třpytí: —
jak on — ten světec! — vzrušen v svatém klidu
tam hřímal kletbu v rozlícení mnohém
na hlavy dívčí, jež v nelepé zdobě
kudrlin divných strou se do široka
a pnou se vzhůru převysokým rohem. —
Jak při tom na mne zuřivé své hledy
obracel zlostí sesinalý, bledý…“

Při slovech těch jí hněvná jiskra z oka
vyšlehla bleskem — chvatem přeletěla
pod brvy pána svraštělé a dumné.
„Přiveďte vězně!“ drsná slova zněla
a zvuk jich ihned ohlas tisícerý
opáčil v bouři jásavé a šumné.

Veselým rejem nožky lepotvárné
křepčily kolem křesla hostitele.