Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/14

Pro ztrátu vojsk svých padlých v chrabrém šiku
pán slzy nemá v zasmušilém zraku,
vždyť hrstka to jen bídných nevolníků
přirostlých k hrudě — kde se množí, kvete,
jak v panském roli stvol vlčího máku.
Jej osten jiný, palčivější hněte…
To vzpomínka, že onen chuďas selský,
ten Mikeš z Husi tvrze pobořené,
se odvážit směl pokyn velitelský
zahřměti v ucho páně pokořené —
a více ještě, že ten Smílek z Křemže,
jejž skrotit pán chtěl jako jezevčíka,
co neposlušně v lovčí smeči skemře,
a zvědavě se pánu plete v nohy: —
že troufal sobě on, červ přeubohý
sledovat šlépěj zlého rozkolníka
a hodit k nohoum, jemu, Vítkovici
nerovné vády směšnou rukavici…


Tu stichnul náhle šumný hovor v sálu.
Pán vytrhl se z horečného snění,
když uzřel Evu, lepou milostenku,
mistryni švarnou panských bacchanálů… —
Na povel její dívky čárovnadné —
se vyhrnuly za ní ze přístěnku
a řadily se ve skupiny ladné.