dne a roku sděluje zmíněný děkan arcivévodovi, že do nové Dietrichsteinské krypry mají vésti dvoje schody a sice jedny se strany evangelní a druhé se strany epištolní. Poněvadž ale na epištolní straně právě tam, kde se mají dvéře upraviti, tehdy stál prastarý oltář Panny Marie, na němž lpěly přečetné fundace a kde se od nepaměti četla mše sv. k Panně Marii, jejž bylo pro snadnější přístup do podzemní krypty odstraniti, prosil děkan Klaudius Sorina arcivévodu aby místo tohoto oltáře dal vystaviti v stejné řadě s kaplí Stanislavskou kapli k poctě Panny Marie, sv. Václava a sv. Leopolda.[1]
Patřičné vzory prý jemu došle. Na toto psaní odpověděl z Brüsselu 28. června 1654. arcivévoda Leopold, aby jemu kanovníci poslali rozpočet, kolik by asi ona nová kaple stála.[2] A však na stavbu této kaple ihned nedošlo, jelikož arcívévoda se zabýval myšlénkou brzy Olomoucké biskupství visitovati. Toto visitaci stalo se však teprve r. 1659. Dne 25. dubna téhož roku dal arcivévoda svým zástupcům (komisařům) Ondřeji Höpfnerovi, Ondřeji Dirremu a Matouši Tengelottovi pokyny, nač mají v Olomouckém velechrámě zvláště si dáti pozor. Dne 1. října dorazili jmenovaní komisaři k Olomouci a byli správcem biskupství a zástupci kapituly 1. hodinu cesty před městem uvítáni. Dne 3. října téhož roku počali komisaři vyjednávati s kapitulou a prohlížeti chrám a přišli zde na věci netušené. Mše sv. zpívávaly se pouze v neděli a ve svátek; vikařů bylo pouze 10 a na ty bylo kapitule ročně 300 zl. připlácet, chrám byl poškozený, kaplice sv. Jana Křtitele spustošená, křížová chodba porouchaná, z 32 bývalých oltářů zbylo jich pouze několik a z těch nebyly všechny konsekrované mnohé beze světel, a co nejsmutnějšího, hlavní oltář byl z desek sbitý a bez všelikého vkusu a ozdoby.[3] Nechceme zde rozsuzovati, kdo na této zkáze stánku Boha živého byl vinen, zda lité války, aneb chudoba lidu, jenž nemohl odváděti chrámu povinné dávky, aneb zda-li to nevčasná shovívavosť zavinila a netečnosť těch, jimžto na dům Boží bylo dohlížeti; pouze pravíme, že biskupští komisaři byli nad smutným pohledem velechrámu Olomouckého tak rozbolestněni a biskupovi Olomouckému podali zprávu tak dojemnou, že od této chvíle žádných na náš
