potvrzuje učený, a též svědomitý muž Magnoald Ziegelbauer, jenž o věci této píše takto:
„Roku 1619. biskupský chrám (Olomoucký) nové oloupení utrpěl. Hartmann Pucheimb, vůdce nekatolických a povstaleckých moravských stavů v Olomouci, jako by byl od nich k tomu splnomocněn, když děkana a jiné kanovníky do tuhé vazby byl vsadil, vztáhl svatokrádežné ruce své i na pokíad velechrámu, aby jej odcizil. I vykázal některým občanům stejného smýšlení tu úlohu, aby posvátné nádoby ze zlata a stříbra a schránky z těchto kovů, v nichž ostatky svatých nebešťanů byly uloženy, z chrámu na radnici donesli. Chtěl totiž, aby se zdálo, že to neučinil z té příčiny, aby chrám oloupil, nýbrž aby veliké množství stříbra (na 20 centnýřů) na bezpečné místo uschoval. Proto též nechal shotoviti seznam. jak se praví, na oko, aby se něco z posvátného nářadí nepotratilo. Ale za to dovolil, že jeho choť považovala posvátné nádoby za svůj majetek a jich ku svým hostinám bez ostýchání užívala.“[1]
Nechať laskavý čtenář dle podaných spolehlivých zpráv sám sobě učiní úsudek, zda-li právě vyložený únos kostelních pokladů byl loupeží čili ne, a zda-li se s unešenými posvátnými nádobami a s ostatky svatých dosti důstojně zacházelo. Tolik však jisto jest, že unešené poklady byly v tajné podzemní skrýši dómské lépe uschovány, než na radnici a že z unešených pokladů a nádob nic nebylo velechrámu Olomouckému navráceno. Veliké ztráty věcí zlatých a stříbrných starobylostí a vznešenými dárci předrahých, dovede velechrám Olomoucký ještě oželeti. Ale nikdy neoželí oněch rozmetaných a potracených ostatků svatých, kterážto ztráta pro náš velechrám zůstane nezapomenutelnou a, co jest nejbolestnějším, nenahraditelnou.
A tak bylo velechrámu Olomouckému, jeho správcovi a jeho kapitule úpěti až do dne 8. listopádu r. 1620., kdy zbraně katolické nad protestanty zvítězily a naším zemím řádného pána a kýžený
- ↑ Magnoald Ziegelbauer, Olomucium sacrum, Díl III. str. 204. Dle téhož zpravodaje napomenula jedna pozvaná protestantka choť Bucheimbovu, k níž byla pozvaná, aby posvátných nádob ku svému stolu neužívala, a když její hostitelka nechtěla ustati, s rozptrpčením stůl opustila. O této, dle uvedeného výkladu zpupné paní Bucheimbové se dovídáme, že když její choť po Bělohorské bitvě beze stopy zmizel, upadla do veliké nouze a byla nucena o cizí pomoc žádati, až ve Šternberku život svůj skončila. Viz o tom náš: „Život blah. Jana Sarkandra“. str. 20.
