pomýšlel. Neboť dne 9. dubna téhož roku obdržel z Říma od papeže Innocence III. přípis, v němž se jemu uděluje pravomoc rozhřešovati průvodce své, kdyby tito na cestě do svaté země některému knězi snad ublížili.[1] Této cesty biskup Robert pro neznámé příčiny sice nenastoupil, avšak poslední vůli svou přece uspořádal, která se nám v kapitulním archívu Olomouckém dosud zachovala,[2] a mnohá ustanovení kathedrály Olomoucké se týkající obsahuje. Tato závěť byla patrně sestavena r. 1210., kdy Robert na zmíněnou pouť se vypravoval, a končí těmito slovy: „chrám Olomoucký, jejž muž svaté pověsti, Zdik, vystavěl, jsme my po ohni tak, jak nyní vypadá, obnovili, jehožto ochráncům tělo a duši a cestu svou jsme odporučili,“[3] z čehož vysvítá, že první chrám Olomoucký byl od biskupa Jindřicha Zdika vystaven, že tento Zdikův chrám pohořel a po této nehodě biskupem Rupertem do r. 1210. byl důstojně opraven.
Olomoucký velechrám, biskupem Rupertem po zmíněném požáru opravený, podržel původní sloh romanský. Tomu nasvědčuje předně krátká doba, v nížto sice bylo lze provésti opravu, ne však úplně novou stavbu a sice ve slohu gothickém, jenž tehdy teprv ujímati se počal a mnoho rozmýšlení a opatrné práce vyžadoval. Též měl biskup Rupert po požáru Olomouckého chrámu nedostatek peněz, jak to z prodeje statku Soběbřich vysvítá, a tudíž sotva by se byl odhodlal k úplně nové stavbě veliké kathedrály Olomoucké. Konečně i ona slova z jeho závěti: „chrám Olomoucký, jejž muž svaté pověsti Zdik vystavěl, my jsme po ohni tak, jak nyní vypadá, opravili“, nasvědčují tomu, že biskup Robert na chrámu Zdikovém některé sice opravy vykonal, avšak původní romanský sloh ponechal.
Toho času byl chrám novou důstojností, neobyčejnými výsadami a mnohými vzácnými dary vyznamenán.
Roku 1206. obnovil biskup Rupert při velechrámě Olomouckém proboštství a nadal je dvojím poplužím v Dubě, jedním poplužím v Dluhonicích, několika ouly včel v Otěhřibech, příjmy kaple Kro-
