statky zůstali biskupům Pražským až do založení biskupství Olomouckého r. 1063., kdy byly novým biskupům moravským nazpět vydány. Neboť velkokníže český, Vratislav, praví r. 1063. výslovně, že ony statky se odevzdávají (biskupskému) chrámu sv. Petra v Olomouci „se vším právem jak druhdy Moravským biskupům příslušely“ (cum omni jure, quo ad episcopos quondam Moravienses pertinebant)[1]. A tato slova velkoknížete Vrastislava jsou veledůležitá nejen proto, že zcela jasně dokazují právo biskupství Olomouckého na jmenované statky, nýbrž též proto, že nasvědčují tomu, že na Moravě již před časy sv. Vojtěcha (quondam) několik biskupů (episcopi) bylo a za námahy své z těchto statků se živili. Tito biskupové neměli, jako druhdy sv. Methoděj, žádného určitého sídla, nýbrž chodili v oněch nepokojných dobách (zvláště od r. 906.—955.) na Moravě z místa na místo, bydleli tam, kde byli nejpotřebnější a nejjistější. Proto nazývali se tito biskupové, jako kdysi sv. Methoděj, z Říma a z Němec zkrátka „biskupové Moravští“ (episcopi Moravienses). Biskup Vracen byl z nich posledním.
Nastává nyní otázka, kdo onino „bývalí biskupové Moravští“ byli a jakého obřadu se přidržovali? Byli to snad biskupové Pasovští? Nikolvěk. Neboť arcibiskupství Lorchské, bylo pouze v obrazotvornosti Pasovského biskupa Pelhřima, jenž je proto vymyslil, aby jako zdánlivý nástupce arcibiskupů Lorchských právo své na Moravu a Uhry odůvodnil, arcibiskupskou důstojnosť z Říma sobě vymohl a z pravomoci arcibiskupů Solnohradských se vymanil, z čehož se jemu však nic nepoštěstilo.[2] — Aneb to byli snad biskupové Řezenští? Ale vždyť tito nebyli ani v blízkých Čechách,[3] neřku-li na Moravě uznáváni. A jelikož v letech 906.—973. poblíž Moravy jiných biskupství nebylo, dlužno souditi, že onino „bývalí Moravští biskupové“ byli biskupové domácí, t. j. na Moravě sídlící. Dle toho lehce zodpovíme otázku, jakého obřadu se „bývalí Moravští biskupové“ přidržovali? Jak totiž roucho na našem obraze ukazuje, při-
- ↑ Codex dipl. Mor., I. 139.
- ↑ Prof. Hynek Krch, Kritické úvahy, II. 22. a 23.
- ↑ Tamže str. 4.—9., kde se náhled našeho dějepisce dra Bedy Dudíka (Děj. Mor., II. 8. a t. d.), že Řezenský biskup r. 939. chrám sv. Víta v Praze vysvětil, vyvrací a náhled dra Maxe Rüdigera za pravý uznává, že totiž za doby, kdy chrám sv. Víta v Praze se světil, Čechy k dioecesi Řezenské nepatřily. Tak soudí též dr. Matěj Procházka ve „Sborníku Velehradskěm“, VI. str. 4.—21.
