.jpg)
OBDOBÍ VII.
Od r. 1777.—1883. t. j. až do velikého přestavování za nynějšího panujícího knížete arcibiskupa Jeho Eminence Bedřicha lanthraběte z Fürstenbergův.
Když velechrám Olomoucký přičiněním veliké císařovny Marie Teresie a přivolením papeže Pia VI. stal se chrámem metropolitním a takto na nevšední výši byl postaven, zdálo se, že nyní započnou jemu časy blažené, v nichžto velechrám tento nejen svým titulem, nýbrž i bohatstvím, krásnou úpravou, a jelikož četným duchovenstvem oplýval, i vznešenou svou bohoslužbou se stane a zůstane proslulým. Avšak nebylo tomu tak. Neboť brzy nastaly ony všeobecným tehdejším přepychem zaviněné časy, kdy rolníci a průmyslníci byli požadavky od svých vrchností tak stíženi, že od nich nebylo lze více žádati. S druhé strany bylo panstvo jak světské tak duchovní na veliký přepych a drahé požitky tak navyklé, že od nich upustiti, za hanbu a neštěstí sobě pokládalo. A přece bylo nutno, i státu poplatky odváděti, jež byly v oněch dobách nemalé, i lidu rolnickému a průmyslnickému poněkud uleviti. I sáhlo se na ústavy církevní, jichž bylo tehdy velmi mnoho a velmi dobře měly spořádané hospodářství. Mnohé z těchto ústavů se zrušily a statky jejich poprodaly a kněžím a řeholníkům bylo z úroků dáváno pouze tolik, kolik pro výživu potřebovali. Kapitál tak sehnaný měl se uložiti a z něho měly se zakládati nutné chrámy a fary a chudí a nemocní kněží se podporovati.
Toť byl úmysl duchaplnéhe císaře Josefa II., jenžto měl státu pomoci a církvi neuškoditi, z čehož se však nic trvale neuskutečnilo. Neboť kapitál, jenž se sehnal z prodaných církevních ústavů, nebyl
