vrkočem nad čelem a s vášnivými slovy v ústech smělých a vážných!
„Holdo!“ pravil Meir, „přijdu někdy do vašeho domu a navštívím děda tvého!“
Slunce již skoro zašle za vysoký oblak nachový a fialový. Rybníček za vysokou vrbovou pleteninou leskl se z dáli jako skleněná tabule liliová. Směrem tím se nesly oči Holdiny a utkvěly na vodě a na zeleni vůkol rostoucí.
„Proč tak pohlížíš na ten rybníček, Holdo?“ tázal se Meir, jenž nemohl již odvrátiti zraku svého ode tváře její.
„Chtěla bych si nařezati mnoho těch prutův, jež tam rostou!“ odpověděla dívka.
„A nač máš potřebí těch prutů? Co budeš z nich dělati?“
„Odnesla bych je domů. Zejde z nich plete koše a kobelky, jež pak prodává sedlákům na trhu, a za to kupuje chleba a časem i něco ryb. Nyní však zejde již dávno nemá z čeho plésti koše, a velmi se rmoutí…“
„A proč si jich nevezmeš, kdy jich máš potřebí?“
„Není mi dovoleno je řezati!“
„Proč není dovoleno? Všickni z městečka mohou tu pásti dobytek a řezati pruty. Ta louka i ten les náleží obci šibovské.“
„Co z toho, že náleží? Já nesmím. My nevěříme v Talmud, v sobotu nesvítíme… nám není dovoleno ničeho!“
Meir rychle povstal.
„Pojď!“ pravil k Holdě, „nařež sobě těch prutů, mnoho-li chceš; budu státi u tebe… neboj se tedy ničeho!“
Tvář Holdina vyjasnila se radostí. Vzala z rukou Meirových zavírací nůž jí podaný a běžela k rybníčku. Nyní, kdy se cítila bezpečna pod ochranou ruky silné a drahé, kdy na ni naděje se usmívala, že učiní radosť dědečkovi,
