nevrátí. Zavrhnul tebe a učinil ti hanbu velikou. — A ona odpověděla: Akiba mne nezavrhnul. Sama jsem ho poslala, aby pil ze zřídla moudrosti. — On pije ze zřídla moudrosti, a ty se ztápíš v slzách, a tělo tvé schne bídou! — Nechť očí mé vyplynou slzami, a nechť bída umoří tělo mé, přece budu stříci domu muže svého. A kdyby nyní stanu] přede mnou ten, k němuž láskou plane srdce mé, a řekl: Ráchel! vrátil jsem se k tobě, abys déle neplakala, ale pil jsem ještě málo ze zřídla moudrosti! — řekla bych jemu: Jdi a pij více!
„Bledý pocestný, jenž stál u okna otevřeného, slyše, co Ráchel mluvila, zbledl ještě více, zachvěl se velmi, a odešed od malé své chatrče, vrátil se tam, odkud byl přišel.
„Opět minulo sedm let. A nastal takový den, kdy slunce lije na zemi potoky zlatých paprskův, a stromy šumí, květiny kvetou a ptáci pějí a lidé se smějí, jako by na ně vanul duch Předvěčného, jenž nese světu radosť a žití.
„Na cestě, vedoucí na vysokou horu k nízké chatrči pastýřově, hemžilo se množství lidí. Uprostřed zástupu toho kráčel vysoký člověk, jehožto tvář zářila jako slunce velkou moudrostí, a z jehož úst vycházela slova sladká jako med a vonná jako myrrha. Lid nízko před ním se kloně, chtivýma ušima lapal slova jeho a volal s velkou láskou k němu: Ó Rabbi!
„Ale skrze hromadu lidu protlačila se žena, a padši na kolena, objala nohy mistrovy. Oděna jsouc hadry, držela vřeteno v rukou svých; tvář její byla vyzábla, neboť čtrnácte let mořila ji bída, a oči měla vpadlé, neboť čtrnácte let kanuly z nich slzy!
„Jdi pryč! žebračko! — volal lid, ale mistr ji pozdvihl a tiskl k srdci svému, neboť byl to Josef Akiba, a ona byla Ráchel, žena jeho.
„Hle, toť zdroj, jenž napájel nadějí smutné srdce mé,
