Náhle ustal v řeči, ježto povzdech, dobývající se z prsou roznícených, rozervaných nevýslovnou tesknotou a nenasycenou touhou, udusil hlas jeho.
Po delším mlčení dodal tišeji:
„Chtěl bych býti tak šťasten, jak byl Rabbi Akiba…“
„A kdo byl Rabbi Akiba?“ tázala se Holda ostýchavě.
Zadumaný zrak Meirův se vyjasnil a zablyštěl.
„Byl to velký člověk, Holdo! Velmi často si čítám historii o něm, a četl jsem ji také nyní, kdys přišla ke mně.“
„Já vím také mnoho pěkných historií,“ pravila Holda; „rostou v duši mé jako červené, vonné růže! Dej mi, Meire, ještě jednu takovou růži, již bych měla neustále před očima, až mi nebude lze patřiti na tebe…“
Zraky jejich se setkaly. Lahodný úsměv pohrával ústy Meirovými.
„Rozumíš hebrejsky?“ tázal se jinoch.
Holda přisvědčila kývnouc hlavou.
„Rozumím, zejde mne učil…“
Meir obrátil několik listů velké knihy, jež ležela na kolenou jeho, a počal hlasitě čísti:
„Kolba Sabua byl člověk bohatý. Paláce jeho byly vysoky jako hory, oděv jeho blyštěl se zlatem, a v zahradách jeho rostly vonné cedry, palmy se širokým listím a kvetly vonné růže saronské.
„Ale krásnější vysokých paláců, vonných cedrův a červených růží, krásnější všech děvic israelských byla dcera jeho, mladá Ráchel.
„Kolba Sabua měl tolik dobytka, kolik hvězd je na nebi, a pastýřem toho dobytka byl chudý mládenec vysokého zrůstu jako mladý cedr, tváře bledé a smutné, jak bývá u člověka, jenž chce ale nemůže vybaviti duši svou z temnoty.
