Meir neustále v zamyšlení patřil v dálku, v tu stranu, kde dlouhý pruh lesa odděloval zlatou rovinu od oblohy liliové.
„Holdo!“ ozval se polohlasem.
„Co, Meire?“
„Nechtělas nikdy věděti a viděti, co tam za tím hustým a vysokým lesem se děje daleko… daleko v šírém světě?“
Dívka mlčela. Z její postavy, nachýlené k Meirovi, a z očí široko otevřených, planoucích, bylo lze poznati, že patříc naň nechtěla již ničeho jiného viděti na celém šírém světě.
Ale jinoch mluvil dále:
„Rád bych si vypůjčil křídla od ptáka, abych odletěl tam za ten les, daleko, daleko…“
„Krásný dům bohatého Saula není tobě milý? Či tváře bratří, příbuzných a přátel tvých nejsou ti mily, že bys křídly ptačími chtěl odletěti od nich?“ zašeptala dívka v tlumeném záchvatu žalu či přístrachu.
„Milý jest mi dům Saula, děda mého,“ odpověděla šeptem ústa zamyšleného jinocha, „a mily jsou mi tváře všech bratří a příbuzných mých… Ale chtěl bych odletěti za ten les, abych všecko uzřel, stal se moudrým a potom se vrátil sem a pověděl všem těm, již sedí v temnotách a chodí v poutech, co mají činiti, aby vyšli z temnoty a setřásli pouta svá… Jsem velmi zvědav,“ dodal po delším pomlčení, „rád bych totiž věděl, jakým způsobem hvězdy kráčejí po nebi a byliny vyrůstají ze země… jak všickni národové na zemi žijí, a jak moudré a svaté jsou knihy jejich! A chtěl bych přečísti všecky ty moudré knihy a naučiti se z nich myšlenkám božským a blahu lidskému, aby duše má byla tak plna vědy, jako velká prohlubeň mořská je plna vody… Tak jsem zvědav… tak bych chtěl…“
