„A proč jsem tebe ještě nikdy neviděl?“
„Poněvadž mne volají a dávají mi práci zcela potajmu. Ber a žena jeho Sára jsou osoby velmi milostivé, ale nechtějí, aby někdo se dověděl, že znají zejde a mne, a že nám pomáhají. Přicházím k nim tedy jen tehdy, není-li nikoho v domě kromě Lijky, tvé sestřenice, Meire, a vždy odcházím tak, aby černý muž mne neuzřel…“
„Jaký černý muž? Kdo je ten černý muž?“ tázal se Meir s podivením.
„Rabbi Isák Todros!“ odpověděla Holda šeptem velmi tichým, tajemným.
Meirova tvář posud vyjasněná, napolo spoluútrpná a napolo uzardělá pohnutím, zachvěla se při těchto slovech Holdiných jako by záchvatem nervovým. Náhle umlknul a očima, v nichžto zahrálo světlo posupné, zahleděl se v daleký bod prostoru. Zamyslil se tak, že hluboká vráska vznikla na bílém jeho čele. Zdálo se, že náhle zapomněl na to, že není samoten.
„Meire!“ ozval se těsně po boku jeho šepot lahodný, „o čem tak přemýšlíš, a proč oči tvé jsou tak smutny? Jméno tvé značí světlosť. Či tobě nesvítí vždy slunce potěchy a radosti?“
Jinoch neměně směr pohledu, v zádumě zvolna zavrtěl hlavou.
„Nikoli!“ zašeptal, „velký smutek leží na srdci mém!“
Dívka schýlila se k němu blíže.
„Meire!“ zvolala, „a z čeho pochází ten velký smutek tvůj?“
Meir mlčel chvíli, načež odpověděl zvolna:
„Z toho, že jsou u nás černí lidé, a že u nás je všude tak černo… tak černo…“
Dívka sklonila čelo na dlaň, a jako smutná ozvěna opakovala:
„Oj černo!“
