„Strach je tvůj bratr, a koza tvá sestra!“ pravil jinoch, usmívaje se.
Dívka zvolna obrátila hlavu k lesu a vykřikla několikráte zkrátka, úsečně. Houští okamžitě zašumělo, bylo slyšeti lehký, rychlý dupot, a mezi zelenou pleteninou březových větví stanul tvor dlouhosrstý, bílý jako mléko. Stanul a černýma očima se díval na osoby vedle sebe sedící.
„Pojď sem!“ zavolala Holda.
Koza přišla a postavila se těsně před ni. Ruka Holdina skoro až tmavopomerančová posunula se po natažené její šíji; i Meir ji pohladil, usmívaje se. Koza zkrátka zabečela, poskočila a okamžitě se zavěsila na větvi rozrostlého keře lískového.
„Kterak je poslušna!“ pravil Meir.
„Ona mne má velmi ráda,“ vece Holda vážně; „jako zejde vychoval mne, tak já ji. Byla malinké kůzle, kdy ji zejde jednou přinesl domů a mně ji daroval; já ji pak nosila na rukou, krmila ji vlastníma rukama, a kdy byla churava, zpívala jsem jí, jako zejde kdysi mně zpíval.“
To řkouc, usmívala se; zdálo se, jako by byla ještě děcko, jemuž je sotva čtrnácte let.
„A chtěla bys míti opět malé kůzlátko?“ tázal se Meir.
„Proč ne?“ odpověděla Holda, „přála bych si toho velmi. Až jednou zejde prodá hodně mnoho košíkův a já napředu hodně mnoho vlny… koupím si na trhu opět takové bílé kůzlátko…“
„A komu předeš vlnu?“
„Jsouť dobré ženy, jež mi ji dávají. Hana, žena Vitebského, teta tvá, Meire, Sára, žena Berova, dávají mi přísti vlnu, a za to mi platí penězi měděnými, časem i stříbrnými…“
„Ty tedy, Holdo, přicházíš časem do našeho domu k Sáře, ženě Berově, pro vlnu na přízi?“
„Přicházím!“
