starý zejde se táže: Potkalas tam někoho? Učinil ti někdo něco zlého? — Nemohu ho klamati, a povím-li pravdu, starý zejde velmi se zarmoutí a pláče…“
„Zejde sám tě vychoval?“
Dívka kývla hlavou.
„Můj otec zemřel a matka také zemřela, kdy jsem ještě neodrostla od země ani tolik, jako tento malounký kříček. Zejde neměl jiných dětí, vzal mne k sobě a ošetřoval i kolébal mne, kdy jsem byla churava, a nosil mne v chaloupce na rukou a velmi mne líbal! Když pak jsem vyrostla, naučil mne přísti, čísti v bibli a znáti všecky pěkné historie, jež Karaité si byli přinesli z dalekého světa… Zejde je dobrý, milý, ten starý, tak velmi starý a ubohý zejde!… Vlasy jeho starostí zbělely jako sníh, a oči pláčem zčervenaly jako korály… Lehám často u nohou jeho, a když on plete košíky, kladu hlavu svou na kolena jeho, a on starou svou rukou, jež velmi se třese, hladí mi vlasy a vzdychaje mluví: Jossejme! jossejme!“[1]
Holda takto mluvíc měla tělo poněkud nachýlené, lokty opřeny o kolena a líce pokryty dlaněmi; kolísala se zlehka, pohlížejíc pevným zrakem do dáli.
Meir patřil nyní v tvář její jako v udivení, a kdy promluvila poslední slova, opakoval po ní hlasem měkkým, lítostivým:
„Jossejme!“
V houští lesa několik kroků za nimi ozval se v té chvíli několikráte bekot kozy. Meir se ohlédl.
„Nezabloudí koza v lese?“ tázal se.
„Ne,“ odpověděla dívka klidně; „nepůjde daleko ode mne, a zavolám-li ji, vrátí se ke mně. Toť má sestra.“
- ↑ Sirotku!
