jsouce těmito neobyčejnými soumary, plným klusem letěly k městečku. Celá ta kavalkáda četná i hlučná vtlačila se do jedné ze širších uliček městečka a znikla v chomáčích mlhavých.
Zelená louka byla nyní pusta a ticha; jen lehký vítr šuměl v haluzích březového lesa a lískových keřů, a od zapadajícího slunce spouštěl se na louku průsvitný oblak růžový.
Snědá dívka uvolnila šíji kozy z objetí, postoupila krokem spěšnějším než prve, a za chvilku octla se na pokraji louky.
Tu však stanuvši, upřela zrak na jeden bod jako by v náhlém oslupění radostí. Bodem tím byl tlustý březový strom, vichřicí vyvracený, ležící u samého kraje lesa, a na něm seděl jinoch, maje na kolenou tlustou knihu otevřenou.
Oslupění dívky této netrvalo dlouho. Majíc oči upřeny na tvář jinochovu, nakloněnou nad knihu, přešla přímo a zlehka širokou louku, a zastavivši se těsně u kmene, na němž jinoch seděl, nachýlila se, tmavou rukou svou uchopila ruku jeho a přitiskla ji k ústům.
Jinoch zabraný do čtení pozdvihl čerstvě hlavy své, udiveným zrakem pohleděl na tvář dívčinu, vymknul rychle ruku svou z ruky štíhlého děvčete a zarděl se horoucím ruměncem.
„Neznáš mne?“ tázala se dívka hlasem přitlumeným, nikoli však třesavým.
„Ne,“ odpověděl jinoch.
„A odkud bys mne znal? Ale já znám tebe. Tys Meir Ezofovič, vnuk bohatého Saula. Vídám tě často sedícího na pavlači krásného domu svého anebo přecházejícího s touto knihou kolem pahorku karaitského…“
Všecko to mluvila hlasem pevným, stojíc před jinochem přímo, s tváři vážnou. V obličeji jejím nebylo ani jediného výrazu rozpaku aniž nesmělosti, nebylo lze postřehnouti na
