Jaký význam má Šibov v lidu židovském, přebývajícím v krajinách Bílé Rusi, ano i dále ještě na rozsáhlé Litvě, lze si představiti z příběhu dosti žertovného, jenž se přihodil jistému šlechtici více veselému než moudrému, v rozmluvě s jistým židovským dohazovačem, jenž byl ovšem spíše důvtipný nežli pokorný.
Žid dohazovač stál u dveří šlechtického pokoje, obrácen poněkud k pánovi; usmíval se, hotov jsa vždy k pružnému poskoku, aby posloužil šlechtici a ku vtipnému slovíčku, aby v něm vzbudil veselou mysl.
A šlechtic v dobré míře žertoval se židem.
„Chaimku,“ pravil, „byls již v Krakově?“
„Nebyl, Jasnosti!“
„Tos tedy, Chaimku, velmi nemoudrý.“
Chaimek se poklonil.
„Chaimku, byls již v Římě?“
„Nebyl, Jasnosti!“
„Tos tedy, Chaimku, velmi nemoudrý!“
Chaimek se opět poklonil, ale zároveň přistoupil o dva kroky blíže ku šlechtici. Ústy jeho pohrával jeden z těch úsměvů, jež pozorujeme zvláště na lidech jeho plemene, úsměvů čtveráckých, potutelných, o nichž nelze určitě říci, značí-li pokoru aneb též tajené vítězství, — pochlebenství anebo posměch.
„Odpusťte, Jasnosti,“ řekl zticha, „byl jste v Šibově?“
Šibov byl asi 20 mil od místa, kde oba spolu rozmlouvali. Šlechtic odpověděl:
„Nebyl.“
„A co bude teď?“ tázal se Chaimek šeptem ještě tišším.
Tradice o tom mlčí, co veselý šlechtic odpověděl na tuto chytrou otázku; leč z dokládání se Šibova, jakožto argumentu naproti výroku urážlivému, či spíše v odvetu za něj, lze souditi, že Šibov byl Chaimkovi tím, čím
