V celé postavě tohoto děcka, či té dívky bylo něco hrdého a spolu divokého. Kráčela přímo a vážně, zamyšleným zrakem patříc směle někam v dálku; leč při každém živějším zvuku lidských hlasů, jež uslyšela, zastavila se, a přitisknuvši se ku plotu aneb ku zdi, sklopila oči, ne sice bázlivě, leč spíše posupně a bezděčně, jako by každé potkání lidí bylo jí nepříjemno. Pouze bílá koza nečinila jí svou přítomností žádné nepříjemnosti. Dívka naopak chvilkami nesla po ní oko bedlivé, a kdy hbitý tvor přílišně se vzdálil od ní, ona jej přivolávala výkřiky krátkými, přitlumenými. Koza jí snad na vzájem dobře rozuměla, a poslušna jsouc jejího volání, vracela se k ní s bekotem jako by tázacím. Na konci úzké, chudé uličky blyštěla svěží, májová zeleň rosou operlená a sluncem pozlacená. Byla to nevelká louka, ležící hned za městečkem, po jedné straně omezena hustým lesem březovým, po druhé otevřena k ohromnému prostranství polí, za nimiž v hluboké dáli modral se dlouhý pás velkých borů.
Dívka spatřivši louku nezrychlila kroků, nýbrž zvolnila je, a za chvíli, přivolavši kozu a uchopivši ji za jeden z obou malých růžků, stanula. Zastavila se a patřila na živý výjev na louce, odkud nesl se k ní hluk smíšený z dětinného smíchu, křiku a ze zvířecího bekotu. Z počátku se zdálo, jako by ten výjev byl jen chaotickým mihotem četných tvorů mléčné bělosti a pestrých postav na zelené půdě. Teprv po delším patření bylo lze rozeznati více než deset děvčátek shánějících množství koz s pastviska.
Skotačivá děvčátka pospíchala domů. Tvrdošijné kozy chtěly zůstati na louce. Místy svedeny byly tuhé boje, v nichžto nejčastěji zvítězila zvířata nad dětmi. Vymykala se z rukou svých průvodkyň, a rychlými poskoky ubíhala k lískovým keřům, jimiž louka místy byla porostla. Děvčátka je honila, a dostihnuvše jich i uchopivše oběma ru-
