psáno o En-Sofovi, aniž o Sefirotech, a že Předvěčný nekáže, abychom pronásledovali odštěpence…“
Basový hlas ozval se:
„Ohavnosti lijí se z úst jinocha toho. Duše jeho praděda, Herše Ezofoviče, přešla v tělo jeho.“
„Nassi!“ zvolal Moše hlasitěji než posud.
Temné bručení za dveřmi povzbudilo ho k další řeči.
„On bude hledati spis Michaela Ezofoviče, Seniora; viděl jsem to v jeho očích, — a on nalezne ten spis! A až jej nalezne a hlasitě přečte lidu, zbouří se duch Israelův proti tvým náukám!“
Po těchto slovech trvalo dlouho mlčení, až konečně basový hlas opět se ozval:
„Nalezne-li ten spis, těžká pravice má spočine na jeho hlavě a na prach ji rozdrtí. — A co činil po večeři, Moše?“
„Odešel do domu Reb Jankla a rozmlouval dlouho s kantorem Eliezerem; šel jsem tamtudy a viděl vše skrze okno.“
„A kdo tam byl kromě něho, Moše?“
„Byli tam: Chaim, Mendel, Ariel a Saul, zeť Saulův…“
„A co spolu mluvili?“
„Nassi! duše má vnikla v ucho mé, kdy jsem stál pod tím oknem… oni velmi naříkali, že jsou držáni u velkém temnu, a že pravá víra Israelova se znečistila jako voda, kdy do ní někdo vrhne hrsť bláta… A Eliezer pravil, že zpívaje a plače velice si nastěžuje Pánu, a Meir na to, že nedostačí zpívati a plakati, ale že je třeba velikým hlasem volati k lidu, a učiniti něco, aby byl jiným než nyní…“
„Plemeno ještěří!“… zabručel hlas z nitra chaloupky.
„Nassi! kdo je tím pokolením ještěřím?“ tázal se Moše pokorně.
„Rod Ezofovičů!“
