roztrhaný kaftan, jenž pokrýval její záda i prsa, ne však ramena, pokrytá rukávy hrubé košile. Na hlavě měla ještě sváteční čepec s velkým smačkaným květem, jehož červená barva divně se odrážela od zažloutlé, svraštělé kůže nízkého čela a zvadlých lící. Ženština ta nebyla ještě stará, ale prací sešlá, ztýraná, přemožená. Jediným pohledem na ni mohl se člověk přesvědčiti, že její život plynul v nesnázích a úkorech, a že ho neosvěžila nikdy ani krůpěj domácího štěstí. Patřícímu na ni bylo také snadno hádati, že ta žena nedožije stoletých narozenin jako Frejda, žena kacíře Herše, a že nebude zvolna a sladce dřímati ku spánku věčnému v milém jejímu srdci šramotu četných vnukův i pravnukův. Jenta, žena pobožného Jankla, byla zabitým duchem v těle vysíleném.
Když utichly kroky odcházejících hostí, jež nějaký čas mísily se s chrapotem několika osob tvrdě spících, Eliezer se zastavil v nízkých dveřích své světničky, a po několik vteřin pohlížel z dáli na dřímající matku.
„Matko!“ ozval se tiše, „proč nejdeš spat? Malá Chajka již dávno usnula a nebude již plakati. Polož se i ty, matko… odpočiň si.“
Šepot synův donesl se až k dřímající Jentě. Otevřela oči, obrátila smutný zrak ku štíhlému jinochovi, jehož jemná tvář svítila v temnu bělostí alabastru, a — ku podivu! malé, mhouravé oči její přestaly mhourati, a z bezbarvých zřenic vymknulo se světélko radosti.
„Eliezere! pojď sem!“ zašeptala.
Jinoch se přiblížil a usedl po boku lůžka.
„Jak bych mohla usnouti,“ zešeptaly žluté, svraštělé rty matčiny, „ježto má hlava je tak bídna! Chajka je churava, a každého okamžiku může zaplakati, a zapláče-li hlasitěji, Jankel se probudí a bude zuřiti!“
„Spi, matko!“ zašeptal syn, „já tu posedím a budu kolébati Chajku…“
