Meir se usmál smutně a jaksi nuceně.
„Nu!“ pravil odhodlaně, „nechť se svalí! Nemohu déle vydržeti a mlčeti, patřiti a poslouchati, kterak oni nám všem činí závrať v hlavě…“
„Dítě, dítě! a co ty v tom poradíš?“ ozval se zdlouhavý a lenivý hlas za rozmlouvajícími.
Všickni se ohlédli. Byl to flegmatický Ber, jenž vešel nízkými dveřmi, bedlivě je za sebou zavřel, a odpověděv prve naznačeným způsobem na kvapná slova jinochova, položil se s tváří obrácenou ku stropu na lůžko Eliezerovo. Přítomní byli tomu již nepochybně zvykli vídati ho mezi sebou, ježto totiž při pohledu naň nejevili nejmenší nespokojenosti aniž pomatení. Naopak hovor rozpřádal se dále. Jeden z jinochů, Meirův příbuzný, napolo s pochybností a smíchem, napolo s obavou a přemožením sebe počal kantorovi opakovati slova melamedova o En-Sofovi a Sefirotech, o dni Messiášově, o ohromné rybě Leviatanu. Druhý se tázal Eliezera, co myslí o tom, že postačí člověku, pohrouží-li se v náuku Mišny a Zoharu, aby mu všecky zločiny byly odpuštěny?
Eliezer poslouchal mlčky s hlavou skloněnou. Dlouho neodpovídal, až konečně pozdvihl hlavy své řka:
„Čtěte Toru! tam stojí psáno: Jeden jest bůh, Jehova! Nemá zalíbení v obětech vašich, ve zpěvech a kadidlech, ale žádá na vás, abyste milovali pravdu, bránili utiskovaných, poučovali neumělé a léčili choré, neb to jsou první povinnosti vaše!“
Dva jinoši široko otevřeli oči.
„No!“ zvolali jednohlasně, „neřekl-li melamed pravdu?“
Eliezer opět dlouho mlčel. Bylo patrno, že by nerad odpověděl. Ale mladé, netrpělivé ruce tahaly ho za rukáv, domáhajíce se odpovědi.
