Meir, jenž nějakou chvíli stál samoten u okna, v zamyšlení pohlížeje v temno večerní, přiblížil se k nejvážnější věkem skupině, kterážto se shromáždila v jizbě kolem nejparádnějšího místa, přiozdobeného starožitnou pohovkou s velkým žlutým opěradlem. Tu Abraham a Rafael, synové Saulovi, a Ber, zeť jeho, podávali otci zprávy o obchodech v posledním témdni vyřízených, tázali se ho o radu a prosili za pomoc. Tu bylo slyšeti názvy čísel přerozmanitých při pojmenování sudů zboží a peněz za ně zaplacených; tu se rychle pohybovaly prsty několika párův rukou; tu při zmínkách o zahraničných přístavech a platných tam cenách zboží a dříví planuly oči nadějí, obavou a žádostí zisku. Starý Saul vyhlížel tak, jako by teprv nyní byl ve vlastním svém živlu. Ačkoli vysoká i moudrá náuka mystická mudrcův obce vzbudila v něm bázeň a úctu, zájmy světské zdály se duchu jeho bližšími, živějšími a lépe známými. V oku jeho, jež zablyštělo myšlenkou bystrou a oživenou, nebylo již znáti starosti, a on pouze bílými vlasy a bílou bradou svou byl podoben patriarchovi a hodnostáři, jenž udílí členům své rodiny radu, pochvalu a úsudky.
Meir stál několik minut s tváří lhostejnou u hromádky těchto lidí, rozmlouvajících o obchodě, zisku a ztrátě. Bylo patrno, že ještě nikdy se nezúčastnil podobných záležitostí, a že hryzoucí horečka zisku ještě se nedotkla a nechytla svěží jeho přirozenosti. Patřil s jakýmsi podivem na flegmatického Bera, jenž v tu chvíli jako by byl přeměněn v jiného člověka. Vypravuje tchánu svému o svých záležitostech a záměrech obchodních, a vykládaje, že je mu nevyhnutelně potřebí, aby si vypůjčil značné sumy u bratří své ženy, stal se výmluvným, pohyblivým, skoro prudkým. Oči jeho planuly, ústa se pohybovala náramnou rychlostí, ruce se mu třásly.
Meir odešed, stanul u jiné skupiny.
Zde na konci dlouhého stolu, pokrytého ještě bílým
