melamedovu, mimovolně snad hledajíce v těch temných propastech rozbujelé fantasie lidské průvodního paprsku, jenž by je poněkud objasnil. Ženštiny pobožně se tváříce skládaly ruce své na prsou, na znamení podivu kývaly hlavami s jedné strany na druhou, a v nadšení se usmívajíce šeptaly tichounce:
„Učený člověk! Moudrý člověk! Náramně pobožný! Pravý učeň velkého rabína Isáka!“
Kdokoli by však byl v té chvíli bedlivě studoval fysiognomii osob sedících okolo stolu, byl by musil postřehnouti dva pohledy, jež rychlé jako blesk, nepozorovány nikým z přítomných, setkaly se spolu mezi řečí melamedovou. Byl to pohled Berův a Meirův. Ber zaměřil na Meira okem smutným, tento mu zablyštěl očima, plnýma tlumeného hněvu a posměchu. Kdy melamed mluvil o rybě — Leviatanu — tak veliké, že celý svět na ní stojí, a kteréž učenci v den Messiášův budou požívati od hlavy, neučení však od ohonu, přeletěl úsměv po tenkých, intelligentních rtech Meirových. Byl to úsměv podobný bodci. Bolestně zajisté bodnul toho, na jehož ústech se ukázal, zdálo se však také, že by byl rád bodnul i toho, kdo jej vyvolal. Ber na úsměv ten odpověděl povzdechem. Ale postřehli jej tři neb čtyři jinoši, již sedíce naproti Meirovi, pohlíželi naň často s výrazem otázky v očích; postřehli jej, a po tvářích jejich mihly se jako by odlesky či ozvěny úsměvu Meirova… Po tichu nedlouho trvajícím, přerušeném jen cinkotem nožův o talíře a slyšitelným pohybem čelistí melamedových, Saul se ozval takto:
„Velké jsou to věci, moudré a velmi strašné věci, o nichž nám Reb Moše — díky jemu! — vyprávěl. Poslouchejte učené muže, velkou moudrostí svou udržují slávu a moc Israele, neboť stojí psáno, že „učenci jsou základem světa.“ Kdo si jich váží a často se táže o moudré věci, jež oni vědí, tomu budou všecky hříchy jeho života odpuštěny.“
