božnému a pravé ruce rabína Todra, byla smělostí neslýchanou a podivu hodnou. Což teprv, že byla, byť i trochu nejasně, na odpor rozsudku jeho! Proto také div, že vypoulené oči melamedovy nevystoupily z dutin svých, tak široko se otevřely a tak rozjitřené upřeny byly na tvář Meirovu, v šarvátce trochu pobledlou.
„Karaité!“ křičel melamed, zmítaje sebou na stolici a chytaje se rukama za bradu i vlasy; „tys bránil Karaitův! odštěpenců! nevěřících! proklatců! Proč jich brániti? Proč nesvítí o sabbatech a sedí ve tmách? Proč zvířata a ptáky, kteréžto sluší jísti, nepodřezávají z předu, nýbrž z týlu? Proč neznají Mišny, Gemary a Zoharu?“
Přílišným roznícením se zalknul a umlknul, a v přestávce té se ozval čistý a zvučný hlas Meirův:
„Rebe! oni jsou velmi ubozi!“
„En-Sof je mstivý a nesmířitelný!“
„Oni trpí velká pronásledování od lidu!“
„Nepochopitelný je pronásleduje!“ křičel melamed.
„Předvěčný nekáže pronásledovati. Rabbi Huna pravil: Byť i spravedlivý pronásledoval zločince, Předvěčný ujme se pronásledovaného!“
Tmavé líce melamedovy plály ruměncem.
Oči jeho jako by byly chtěly zničiti, pohltiti bledou tvář jinocha, jehož pohled byl nyní již ohnivý a smělý, a jemuž ústa se chvěla pro množství nevyslovených výrazů, násilně v prsou tlumených.
Celá společnosť byla jaksi udivena, zaražena, smutna. Tento spor s melamedem zdál se jedněm hříchem, jiným však nebezpečenstvím, jež hrozilo opovážlivému jinochovi aneb i celé rodině.
Proto také Saul zpod sivých, zježených brv svých upřel hrozný zrak na tvář vnukovu a zasyčel naň táhle: „Šaaaa!“
Meir sklonil hlavu před dědem na znamení pokory a poddanosti, a jeden syn Saulův tázal se melameda, nejen
