na nejpřednějším místě stál starý Saul, a s výrazem očekávání na tváři pohlížel na dvéře do otatních světnic příbytku. Za chvíli vstoupily do těch dveří dvě ženské postavy; od jedné z nich zajiskřil se lesk duhový, skoro oslňující.
Byla to žena velmi, velmi stará, vysoká, leč ne shrbené nýbrž přímé postavy, a na pohled ještě dosti silná. Na hlavě měla barevný závoj, jehož konce byly nad čelem spjaty ohromnou sponou diamantovou. Podobná spona svírala i nášijek, jenž jsa složen z množství šňůr ohromných perel, spadal na prsa její až po závazek sněhobílé zástěry, jež pokrývala z předu sukni květovanou, těžkým hedbávím šelestící. Diamantové náušnice, tak dlouhé, že se dotýkaly ramen staré ženštiny, a tak těžké, že musily býti zavěšeny také na nitích, všitých do jejího závoje, měnily se a mihotaly bleskem briliantů, smaragdův a rubínův, a při každém hnutí zvučně šelestíce narážely na perly a těžký, zlatý řetěz za nimi se lesknoucí.
Podobným množstvím drahocenných a nádherných šperků mohou se skvíti jen knížecí ženštiny v plesech, aneb — svaté ostatky ve chrámech. Tato stoletá ženština, oděná všemi skvosty v jejím domě nakoupenými a shromážděnými, byla nepochybně všem těm osobám, mezi něž nyní vstoupila, rodinným ostatkem, velikou úctu vzbuzujícím.
A kdy, provázena jednou ze svých pravnuček, dívkou o tmavé tváři a havranových vlasech, stanula na prahu jizby, všecky oči obrátily se k ní, všecka ústa se usmívala, šeptajíce:
„Bobe! Alte Bobe!“[1]
Většina osob vyslovila výraz poslední, neboť tu bylo více pravnukův a pra-pravnukův. Pouze hospodář domu a náčelník celé rodiny pravil zticha stařeně:
- ↑ Babička! Prababička! Pozn. překl.
