„Pojďme! pojďme naproti nevěstě! Uvítejme dobu sabbatu!“
„Rozněť se, rozněť, světlo královské! Povstaň ze zřícenin svých, sídlo královské! Dosti dlouho jsi bylo v údolí pláče!“
„Lide můj! svrhni se sebe prach cest těžkých! Oblec se rouchem krásy své! Pospěš, ach, pospěš se spásou lidu svého, bože otců našich!“
„Pojďme! pojďme naproti nevěstě! Uvítejme dobu sabbatu!“
Dlouhý, zpěvný, vroucí hluk modliteb, ustavičně se střídajících, naplnil velkou jizbu, a dmoucími se vlnami valil se daleko za okna po rozsáhlém, temném a pustém náměstí.
Již z daleka zaslechl jej mladý člověk, jenž zamyšlen kráčel po náměstí. Zrychlil tedy krok, a kdy, přešed pavlač, na níž se vystupovalo po několika stupních, jakož i dlouhou, úzkou předsíň, jíž byl dům rozpůlen, otevřel dvéře do světnice planoucí světlem: shromážděná společnosť vyměnila již modlitby za rozmluvy, a ještě se stopami slavnostní nálady duševní na tvářích, leč i s veselými již úsměvy stála u lavic a stolic rozestavených kolem dlouhého stolu, pokrmy hojně pokrytého.
Ve společnosti byly různé postavy a fysiognomie. Přede vším dva synové Saulovi, u otce svého bydlící, totiž Rafael a Abraham, přišedivělí již, černoocí muži přísných a zamyšlených tváří; Saulův zeť, Ber, bledý a bledovlasý, s lahodnýma očima skelného lesku; byly tu dcery, synové a vnuci hospodáře domu, dospělé dívky spanilých postav, s vysokými čepci na hlavách pečlivě učesaných, aneb mladé dívky o snědých lících a ohromných vrkočích, pod nimiž blyštěly mladé oči, rozveselené svátkem a oděvem svátečním. Několik mladých mužských, náležejících k rodině, a skoro dvacet dětí nejrůznějšího věku obkličovalo nižší konec stolu;
