světliti. Ohlížel se na vše strany, po pahorku, po pustých pozemcích, daleko, a konečně zvolal plným hlasem:
„Holdo!“
Náhle něco na blízku zašustilo. Ze spletených větví vysokého, hlohového keře, jenž rostl nedaleko od chaloupky, vylezal nyní malý Lejbele s přimhouřenýma, ospalýma očima, celý jsa zrosen vlhkou mlhou.
Meir se rychle přiblížil k němu. Dítě posléz úplně vylezlo ze hlohu a sáhlo ihned za kabátek.
„Kde je Holda?“ tázal se Meir.
Lejbele neodpovídaje, podal mu žlutý svazek papírů, vyňatý ze záňadří. Meir se nachýlil k děcku.
„Kdo ti to dal?“ tázal se spěšně.
„Ona!“ odpověděl Lejbele, ukazuje k chaloupce.
„A kdy ti to odevzdala? Proč ti to dala?“
Děcko odpovědělo:
„Když přicházeli lidé, ona vyběhla z chaloupky… probudila mne… vložila mi ten balíček za kabát a řekla: Až sem přijde Meir, odevzdej mu to…“
Meir počal se třásti.
„A potom?“ tázal se, „potom?“
„Potom, morejne, schovala mne do tohoto křoví a sama odběhla do své chaloupky…“
„A kolik bylo těch lidí?“
„Byli dva, morejne… tři… aneb jich bylo deset… nevím!…“
„A co ti lidé učinili, co?“
„Lidé přišli, morejne, a křičeli na ni, aby vydala jakési písmo… dlouho křičeli… a ona křičela, že jim nedá ničeho! nedá! a nedá!… a koza v síni tak běhala… běhala a bečela…“
Meir vždy více se třásl, ale lichotivě hladě tvář hošíkovu, tázal se neustále:
„A co potom se stalo? co se stalo?“
