„Bat-Kol!“ opakoval třesavými ústy, a nenáhlým pohybem počal obraceti zbledlou tvář na všecky strany.
Synagogalný sál byl již napolo prázden. Lid odplýval, zvolna odplýval a neustále mlčel, jako by byl pohroužen v nevystihlou a nepřemožitelnou zádumu, jako by mlčením svým jevil smutek nesmírný a váhání ducha, jenž nemohl aneb nechtěl se přechýliti na žádnou stranu…
Odešli bohatí a chudí, posud věrní ctitelé rabínovi, jakož i ti, kteří vždy daleko od něho se drželi; galerie chvílemi duněla rychlým dupotem opozděné ženštiny, a u oltáře nebylo již nikoho…
Jako kdysi Josef Akiba v měsíční noci vraceje se z dlouhé cesty a celý se třesa kráčel k nízké své pastýřské chatrči, tak nyní Meir bledý a rozechvělý blížil se k domu rodinnému.
Šel sice k rodinnému domu, ne však aby tam zavítal. Věděl, že musí odtud odejíti a ve světě jako tulák vyvržený a nuzný sledovati ten cíl, po němž toužil ode dávna, ale jenž byl tak daleký, příliš daleký, a jehož dojíti bylo tak trudno. Chtěl pouze pohledem se rozloučiti se zděmi domu, jenž byl kolébkou jeho mládí… nehodlal přestoupiti přes prah jeho. Ale v řadě oken tmavých a tichých uzřel jedno, v němžto světélka se kmitala. Stanul a chvíli patřil na ně. Na tabulích bylo viděti ostré rysy těžké a nehybné postavy prabáby Frejdy, kteráž spala v hluboké lenošce. Široký pruh měsíčního světla, splývaje na ni, tisícem jisker rozněcoval klenoty, jimiž byla ozdobena.
Meir vstoupiv zvolna na vysokou pavlač, položil ruku na kliku u dveří. Proti všemu obyčeji dvéře byly otevřeny. Přešed úzkou, dlouhou chodbu, zastavil se u dveří společenské jizby taktéž do kořán otevřených.
V celém domě bylo ticho jako v hrobě. Snad již všickni
