„Vy všickni, kteří jste ji slyšeli, hlásejte slova a přikázání její na každém místě, kam vás nohy zanesou, a my rozešleme zprávu o ní do všech měst a obcí, v nichž bydlí bratři naši, od konce do konce světa.“
„Tak nechť se stane! A vy všickni, kteří jste zůstali věrnými Pánu svému a zákonu jeho, žijte šťastně!“
Skončil a v téže chvíli zvláštním mechanismem přihasly hojné plameny v sedmi ohromných lustrech, a ve všech koutech sálu hlučně zazněly a zavyly trouby. S tímto přerývaným, anebo táhlým a ponurým vytím mosazných nástrojů sloučil ohromný sbor lidského křiku, lkání a bědování. Nejhlasitější křik ozval se v předsíni; byltě tím pronikavější, poněvadž vycházel z prsou mužských a silných. Nastal tam též ruch veliký; bylo tam slyšeti jakýsi hluk taháním, jako by vyháněním a opět přivoláváním. Meir znikl s prahu svatyně. Mezi lavicemi blíže oltáře několik dospělých lidí padlo tvářemi na zemi s chřestem trhaného oděvu.
„Zámožní Ezofoviči jsou pokořeni!“ volali mnozí přítomní z rozličných stran ukazujíce na ně.
Na celé galerii rozléhalo se ženské lkání a bědování jak o závod, a dole v sále hromada lidí v chatrných šatech beze stužek stříbrných u talesů, pozdvihovala rukou černých, tvrdých, mozolovatých a lomila jimi nad hlavami.
Todros roztrhaným rukávem otíral krůpěje potu z čela se vyrážejícího, potom oběma rukama se opřel o dřevěné zábradlí, a nakloněn jsa ku předu patřil na kantora. Prsa jeho těžce oddýchala a rty se mu chvěly. Nesestoupil s podia, a na kantora patřil proto, že podlé obyčeje po výrazech strašné klatby, vydané na člověka jediného, mělo býti vysloveno požehnání všemu lidu. Tato slova dobrořečná měl pronésti kantor. Todros očekával na dokončení dnešního aktu. Proč asi kantor tak dlouho mlčel a nekonal své povinnosti? Proč neužil posledních slov jeho: „Žijte
