Zlořečení a bědování nechť ho obklíčí všude, kam se jen obrátí! Mečem vlastním nechť probodne srdce své, ať se lomí všecky střely jeho, a andělé boží nechť ho neustále honí z místa na místo, aby noha jeho nikde neměla odpočinku! Cesty jeho nechť jsou nebezpečny, pokryty hlubokou tmou, a neobyčejná zoufalosť budiž mu na nich tovaryškou! Nechť zármutek a neštěstí všeho druhu trápí ho neustále; nechť vlastníma očima patří na rány jej stíhající a sytí se ohněm hněvu božího! Nechť mu Pán neodpustí! Naopak — hněv a pomsta nechť splynou na toho člověka, vpijí se do něho a proniknou ho až do tuku v kostech! Klatbou touto nechť se celý pokryje jako rouchem, aby zniknul před obličejem světla, a jméno jeho aby setřeno bylo s povrchu zemského!“
Todros umlknul na chvíli a napájel vzduchem prsa, unavená křikem čím dále tím přetržitějším, temnějším a těžším. Tvář měl celou v ohni, a ruce jeho mocnými pohyby se zmítaly nad hlavou.
„Od tohoto okamžiku,“ křičel Todros opět, „v němž klatba připadla na hlavu jeho, nechť proklatec neopováží se přistoupiti ku kterékoli svatyni israelské na celém světě blíže nad čtyři lokty! Pod pokutou klatby a vyloučení z lůna israelského nechť žádný Israelita nepřistupuje k němu blíže nad čtyři lokty, a nechť se neopováží otevříti jemu dvéře domu svého, aniž podati jemu chleba, vody a ohně, a byť ho viděl sesláblého, klesajícího a sklíčeného touláním, hladem, chorobou a nouzí! Naopak — nechť každý, kdo ho potká, plije v tvář jeho a před nohy mu vrhá kameny, aby on klopýtal a upadal. Nechť neužívá žádného majetku. Všecko, co naň připadá právem dědictví po otci a po matce jeho, a vše, čehož on si vlastníma rukama nashromáždil, budiž odevzdáno obci naší, aby z nepravého majetku poskytla potěchy a podpory chudým!“
„Nechť uslyší celý Israel o pomstě té a klatbě, kteráž připadla na hlavu Meirovu.“
