Při tom se zasmál, ale nebyl to smích idiotův. Byl to projev radosti, již nebohá duše dítěcí pocítila, když s velkou námahou se jí podařilo vysloviti lásku a vroucí, ač neurčitou touhu svou.
Ale Holda pohlédši v stranu, kudy Meir odešel, vzdychla hluboce. Pak vstala, ovinula se jakýmsi starým šátkem, a vystoupivši poněkud na pahorek, usedla tam pod zakrslou borovicí. Chtěla snad s té výše obezříti širší prostranství a spatřiti jej, až se bude vraceti z rozsáhlých polí a lesův. Opřela lokty o kolena, tvář zakryla rukama, a tak seděla nepohnutě jako socha smutku; jen po havraních vlasech jejích, kteréž dlouhým pláštěm ji celou pokryly a splynuly až na vlhkou trávu, měsíc rozsypával miliony jisker pohyblivých.
Lejbele usnul brzy ve dveřích chaloupky, ještě ve snu drže u prsou bílé kůzle, jež také spalo.
Skoro v téže chvíli otevřely se zticha dveře nízké chaloupky rabínovy, a do světnice vstoupil Reb Moše shrbený, zahanbený, utrápený. Usednuv na zemi u krbu, patřil na Todra, jenž sedě u otevřeného okna, opíral tvář o obě ruce a upíral zrak na měsíc.
„Rabbi!“ zašeptal nesměle.
„Rabbi!“ opakoval trochu hlasitěji, „sluha tvůj vinen jest před očima tvýma… nepřináší tobě, Rabbi, ošklivého spisu! Bouře byla krutá, ale bránili ho přátelé jeho, po tom on sám sebe bránil, a konečně ochránilo ho malé děcko… Hloupý lid ho tahal, bil, kamenoval, zlořečil mu, ale nevyrval mu z rukou písma ošklivého. Nassi! sluha tvůj je pln studu a bázně, ale smiluj se nad ním a netresci ho bleskem zraku svého…“
Todros, nespouštěje očí s měsíce, pravil:
