a polita nachem, třesavýma rtoma pravila tiše vzdychajíc:
„A zejde?“
Meir patřil na ni jako člověk náhle probuzený ze sna. Ona pak šeptala dále:
„Nohy jeho jsou příliš slaby, než aby on mohl jíti s námi, a kromě toho by ani nechtěl odejíti od hrobův otců svých! A kterak bych ho mohla opustiti? Kterak by žil beze mne? On mne kolísal na rukou, učil mne přísti, čísti v bibli; on osvěcoval duši mou a těšil srdce mé těmi pěknými povídkami, kteréž vyprávěl neustále… neustále… Jestliže odejdu, kdo bude krmiti a napájeti ústa jeho? Kdo ve tmavé zimní noci položí se u nohou jeho, zimou zkřehlých, aby tělem svým je ohříval? A když duše jeho bude se loučiti s tělem, kdo na rukou svých ukolébá šedivou hlavu jeho ku spánku věčnému? Meire! Meire! I ty máš děda, jehož vlasy jsou bílé jako sníh, a jenž po tobě roztrhne roucho své.[1] Ale tvůj zejde má syny a dcery, snachy a zetě, vnuky a pravnuky, bohatství a velkou vážnosť v lidu… Můj zejde má na celém světě jen bídnou chatrč, starou bibli a vnučku svou, Holdu…“
Meir vzdychnul.
„Po pravdě mluvíš, Holdo,“ řekl, „ale co učiníš? Co se stane s tebou, až oči děda tvého se zavrou ku spánku věčnému, a ty tu zůstaneš sama v chudobě své a v pohrdání lidském?“
Holda usedla, neboť nohy se jí třásly. Přejela oběma rukama po rozpálené tváři, a za chvíli odpověděla s očima vzhůru obrácenýma:
„Usednu přede dvéře této chaloupky, budu přísti vlnu, pásti kozu a patřiti na cestu, kterou se kdysi vrátíš…“
Byl to úryvek z historie o Akibovi a krásné Ráchelce.
- ↑ Na znamení smutku. Pozn. překl.
