stalo?… proč lidé tě bili a poranili?… Proč musíš jíti do světa?“
Meir odpověděl s posupným bleskem očí:
„Bili mne a zranili proto, že jsem nechtěl postupovati proti přesvědčení svému a na všecko, při čemž lid říkal: souhlasím! neodpovídal jsem: souhlasím! Do světa musím jíti proto, že zítra bude velká a hrozná klatba na mne vydána, a já s hanbou budu vyhnán z domu israelského!“
„Herem!“ zkřikla dívka a posunkem hrůzy pozdvihla sepiatých rukou na hlavu svou. Tak stála chvíli, potom však zádumčivý, leč lahodný úsměv rozlil se po její tváří.
„Meire!“ zašeptala, „můj zejde je proklat… já jsem též proklata… ale milosrdenství Páně jest větší než největší hrůza, a spravedlnosť boží hlubší než nejhlubší moře. Tak stojí psáno v písmě. Kdykoli to zejde čítá, přestane se rmoutiti a říká: Proklatý je štastnější nad proklínající… neboť přijde čas, kdy spravedlnosť Páně vstoupí v srdce lidská, a lidé budou blahoslaviti jména proklatých…“
Meir patřil dlouho na dívku, kteráž mluvila ta slova se zápalem v očích vpadlých a s tváří, jež jasněla bleskem nadšení.
„Holdo!“ pravil tiše, „tys polovice duše mé… pojď se mnou do světa… já tě pojmu za ženu, budeme pak spolu snášeti klatbu lidskou a starati se, aby kdysi bylo žehnáno jménům našim!“
Holda byla celá v ohni a v záři nevýslovné blaženosti.
„Ó, Meire!“ zvolala. Chtěla ještě něco říci — leč nemohla. V nesmírné radosti, s prsoma, jež chvěla se pláčem, smíchem, povzdechy a nevyslovenými díky, Holda nízko se naklonila a celá její štíhlá, ohebná postava spočinula na Meirově rameni.
On objal její šíji, přitiskl hlavu k prsoum a skryl ústa svá v hedbávném houští jejích vlasů…
Byla to chvilka… okamžik. Dívka se rychle zpřímila,
