odráželo se v suchých jeho zřenicích, jež s výrazem jakéhosi posupného ptání utkvěly na oblacích postříbřených.
Za chvíli zpřímiv se, počal mluviti spěšně, polohlasem:
„Holdo! lidé snad mne budou hledati, a nalezše mne, odeberou mi poklad. Dám ti jej tedy, Holdo, ku schování, sám však půjdu na celou noc do polí a lesův, abych tam hlasitě prosil Jehovu za slitování.“
Dívka, kteráž nyní stála také z příma, vážná a v zamyšlení, odpověděla:
„Dej mi jej!“
V rukou Meirových zašelestily archy papíru.
„Schovej to na prsou svých,“ pravil jinoch podávaje písmo Holdě, „a ostříhej pokladu toho jako zřenice své. Toť spis, jejž praděd můj napsal před smrtí svou, a jenž úplně sňal slepotu s očí mých. Toť průvodní můj list, s nímž půjdu do světa, a jenž mi otvírati bude dvéře i srdce moudrých lidí. Zde je ticho a bezpečno… nikdo sem nevidí, nikdo se nedomyslí… Vydáš mi ten spis, až půjdu do světa…“
Holda přijala věc jí podanou.
„Neměj starosti o svůj poklad!“ odpověděla. „Spíše dokonám život, než bych jej vydala rukám cizím… U mne je v bezpečí… zde je ticho a nikdo se nedomyslí…“
Meir vstal z lavice.
„Spi pokojně!“ pravil. „Já půjdu… ve mně se tají taková bouře pláče… že musím jíti… jíti… jíti… Půjdu… mezi stromy lesními padnu na zemi, a větrem, jenž tam šumí, posýlati budu bohu hlasité volání své… Musím si před ním stěžovati… musím ho prositi… musím se ho otázati o mnohých věcech… Prsa má, jsou plna výkřiků duše mé… musím je vydati ze sebe… neboť mne chytají za krk a dusí…“
Chtěl odejíti, ale Holda ho zadržela ze rukáv.
„Meire!“ zašeptala, „pověz mi ještě… co se tam
