náležel štíhlému mládenci, druhý děcku, jež mělo ruce vložené do rukávů; dva ty stíny byly tak blízko sebe, že často se slučovaly, ale stín třetí jevil tvar člověka nízkého a zavalitého, kradl se daleko za předešlými, zastavoval a krčil se, a časem úplně znikal za plotem, keřem anebo stromem. Zastávkami a skrýváním tím prozrazovala se opatrnosť člověka, jenž nechtěl, aby byl postřežen. Bylo to jakési tajné stopování, podsluch, číhání na něco aneb na někoho…
U otevřeného okna karaitské chaloupky ozval se hlas tichý:
„Holdo! Holdo!“
V okně ukázala se tvář bledě osvětlená měsícem a oplulá proudem černých vlasů. V tichu nočním bylo slyšeti šepot vášnivý.
„Meire! Meire! Slyšela jsem velkou vřavu a křik náramný! Srdce mé se chvělo strachem. Ale o to nic není! tys přišel!“
Dvé ramenou, pokrytých hrubou košilí, vztáhlo se proti příchozímu posunkem bázně a radosti; koraly cinkaly na prsou, v nichžto lkání se mísilo se smíchem.
Náhle zvolala dívka křikem táhlým.
Meir stál již těsně u ní. Holda spatřila na něm roztrhaný oděv a krvavou čáru na čele jeho.
„Ach!“ zalkala z hloubi prsou a pozdvihla rukou k čelu; ale hned opět je spustila, a nachýlivši se k mládenci, jenž usedl na lavici pod oknem, s přerývaným, rychlým šeptem skoro bez oddechu hladila poprášené vlasy a zraněné čelo jeho. Ve vášnivé pěstotě této jevilo se spolu cosi z pocitu materského, prahnoucího upokojiti, hojiti a potěšiti.“
Meir seděl chvíli jako člověk, jenž odpočívá po smrtelném unavení. Opřev hlavu o rámec okna, polootevřenými ústy těžce vdýchal vzduch noci chladné, a světlo měsíce
