vydána velká a hrozná klatba na silného, smělého a neposlušného Meira Ezofoviče, syna Benjaminova, k čemu šamesové svolají všechen lid z města Šibova a z okolí, a ta když připadne na hlavu jeho, on bude vyvržen z lůna Israelova a s hanbou vyhnán z domu israelského. Vy však všickni, kteřížto se přidržujete boha svého a zákonův jeho, žijte pokojně a šťastně i se všemi bratry israelskými.“
Šames přestal čísti, vložil papír, z něhož byl četl, v záňadří, a hluboko se pokloniv, odešel rychle ze světnice.
Několik minut trvalo hluboké mlčení, kteréž nebylo přerušeno ni nejslabším bubláním lidu, jenž stoje za okny jako černá hradba, byl též tichý jako pěna.
Meir, jenž stál posud nepohnutě se zrakem upřeným na místo, kde šames ještě před chvíli četl onen rozsudek, náhle pozdvihl obou rukou, objal jimi hlavu svou a křiknul:
„Vyvržen z lůna Israelova! s hanbou vyhnán z domu israelského!“
Hlas jeho znikl v ohromném lkání, jež mu rozrývalo prsa. Silným pohybem odvrátil se od přítomných, skryl tvář svou v dlaních, opřel čelo o zeď a plakal hlasitě, vášnivě, usedavě. Postačilo slyšeti jediný povzdech jeho, aby bylo lze poznati, že Meir byl raněn v samém srdci, že rozvod, jejž lid jeho měl s ním učiniti, potrhal v něm nejsilnější a nejhlubší struny citu.
Tehdy strýcové jeho, ženy jejich a dcery přiblíživše se k němu, různými hlasy — hněvnými a žalostivými, hrozebnými a prosebnými — počali naň volati, aby se rozmyslil, pokořil, odevzdal písmo Seniorovo k veřejnému spálení, že snad hněv starších obecních se utiší a oni odvolají rozsudek naň vydaný. Mužští tlačili se k němu, ženštiny ho objímaly, a s láním a bědováním mísila se i políbení.
Meir nepřestával plakati, neodkryl tváře, neodvrátil čela ode zdi, a na křik a prosby vůkol se rozléhající, odpovídal jen zkrátka, potřásaje často hlavou:
