jako hrob tichého. Hrob nepochybně se otevřel, vyslovil vynešený rozsudek a synagogalný sluha pospíchal, aby jej oznámil obviněnému a jeho rodině. Ale i lid by byl náramně rád uslyšel znění toho nálezu. Proto utišiv se, stál jako černá hradba těsně u oken, v nichž nebylo skoro již ani jedné tabule. A ti všickni, již byli zůstali na dvoře synagogalném aneb nečinně rozptýlili se po náměstí, dívali se na bouřlivý výstup, a sloučivše se v jediný ohromný zástup, vyplnili značné prostranství před domem Ezofovičů. Dvéře toho domu byly opět otevřeny a hned na to zavřeny. Šames vstoupil do světnice společenské.
Vešed rozhlédl se trochu nepokojně a nedůvěřivě, načež poklonil se Saulovi.
„Šolem alejchem!“ řekl tiše, jako by sám cítil, že obyčejné pozdravení toto obsahuje tenkráte trpkou ironii!
Nikdo neodpověděl.
„Reb Saule!“ promluvil opět hlasem již trochu pevnějším; „neměj za zlé služebníku svému, že přináší neštěstí a hanbu do domu tvého. Konám rozkazy velkého našeho rabína a všech soudcův i hodnostářů našich, kteříž dnešního dne soudili Meira, vnuka tvého, a rozkázali mi, abych vynešený rozsudek ohlásil jemu a vám všem.“
Hluboké mlčení odpovědělo opět na slova tato. Teprv za chvíli pravil Saul, jenž se podpíral o rameno syna svého Rafaela, hlasem tichým: „Čti!“
Šames rozvinul papír, jejž držel v rukou, a počal čísti či spíše vyzpěvovati hlasem vydatným:
„Isák Todros, syn Baruchův, rabín šibovský, spolu se soudci a hodnostáři, kteříž drží soud a správu israelské obce v městě Šibově, dověděli se a mají mnohými svědky jakož i důvody nepochybnými stvrzeno, že silný, smělý a neposlušny Meir Ezofovič, syn Benjaminův, dopustil se hrozných přestupkův a následujících zločinů v Israeli nikdy neslýchaných:
