jinou. Pustiny se prostírají tam, kde kvetla města lidnatá a naopak města leží na bývalých pustinách. Díla lidská, byť největší, rozpadávají se, a místo nich vznikají jiná. Tak jest na světě. Israeli! v pokrmu, jehož požívala duše tvá po celé věky, jsou zrna i plévy; v bohatství tvém jsou brilianty, jest však i písek. Kniha víry tvé jest jako granátové jablko, jež hloupý člověk jedl i se slupkou, z níž pak měl velmi nepříjemnou chuť v ústech a kruté bolesti ve vnitřnostech. Ale Rabbi Meir spatřiv hlupáka toho, utrhl se stromu jablko granátové, odhodil tvrdou a hořkou slupinu a snědl jádro sladké a štavnaté. Prahnul jsem učiti vás, jak Rabbi Meir učil člověka, jenž jedl granátové jablko se slupinou. Chtěl jsem, abyste nabyli daru poznání a pro knihu víry naší učinili z rozumu svého takové síto, jež by vyvrhlo plévy a písek a zůstavilo vám zrna a brilianty. Odpudil’s mne od sebe pro tu žádosť, národe můj! srdce tvé zahořelo nenávistí proti mně, ježto strach a nenávisť proti všem novotám pojaly tebe. A přece psáno jest: „Nehleď na nádobí, leč na to, co ono obsahuje. Nové džbány bývají naplněny vínem silným, ale bývají také staré, v nichž není ani krůpěje.“
Lid, jenž byl na chvíli se utišil a počal poslouchati s obnovenou zvědavostí, opět se zbouřil. Ber skočil s lavice, na níž byl stál, a přesunul se rychle k Meirovi. Jinoši, již posud se drželi v husté hromádce, také se přiblížili k němu.
„Meire!“ zašeptal Ber, „podívej se na lid!“
A dodal ještě tišeji:
„Odejdi! odejdi co nejrychleji!“
Meir pustil oči po vlnící se, zbouřené, černé hromadě lidu; úsměv napolo smutný a napolo hněvný pohrál jeho rtoma.
„Ne, toho jsem se nenadál! Očekával jsem něco úplně