vystrkovali mezi rameny starších osob kadeřavé hlavy se smačkanými čapkami, a hned na to slezše znikali s tlumeným smíchem.
Sežloutlé staré archy počaly se třásti v rukou Meirových. Tvář jinochova, posud bledá, zkvetla náhle ohnivým ruměncem, a v očích poněkud přimhouřených, jimiž Meir patřil na zástup, bylo lze čísti hněv a prosbu, lítosť a netrpělivosť…
„Utište se!“ zvolal. „Dovolte, aby velký muž, jenž leží v hrobě, pověděl vám ústy mými vše… až do konce. On mne vyvolil za poslance svého k vám… a já musím býti poslušen přikázání jeho…“
Hlas jeho byl pronikavý, rozkazný. Síla odvahy a přesvědčení jevila se v Meirově postavě a v posunku, jímžto vztáhnul ruku k živlu vůkol se bouřícímu.
Melamed křiknul:
„Stille! nechať čte! nechť ošklivosť ta se vynese na světlo ze země, kde posud se skrývala, aby spíše bylo lze spáliti ji ohněm hněvu a potlačiti kamenem opovržení.“
„Israeli!“ ozval se opět mladistvý a silný hlas v hluku tichnoucím; „Israeli! třetí věc, kterouž jsem žádal od tebe, jest poznání.“
„Kdysi byli u nás velcí mudrci, již se jmenovali Baale Tressim[1]. Čím se ozbrojili? Velkým poznáním zákona israelského. A proti čemu se ozbrojili? Proti záhubě jména israelského. Pravili: „Neznikne s povrchu zemského pokolení israelské, neboť je silně ohradíme velkým množstvím práv, jež vyskoumáme ze zákona Mojžíšova, a kteréž je oddělí od jiných národů tak, že ono bude míti mezi nimi zvláštní postavení a neznikne mezi nimi, jako zniká řeka vpadající do moře.“
- ↑ Ozbrojení.
